Promluva na 8. ledna

„Dejte vy jim jíst!“ (Mk 6, 37)

Ježíš viděl zástup lidí hladovějících po slově života, po útěše, po nasměrování. Ježíšovi bylo těchto lidí líto, a proto hovoří, povzbuzuje, potěšuje, usměrňuje, varuje. Je tak oslovující, že lidé zapomenou na čas. Čas však běží neúprosně dál.


„Propusť je,“ vybízejí učedníci Ježíše. Proč to učedníci říkají? Z lásky k lidem? Nebo z lásky k sobě? Už mohli být také unavení a hladoví. Kdyby Ježíš propustil zástupy, měli by i oni „padla“.

„Dejte vy jim jíst!“ Zajímáte se o lidi? Je vám jich také líto v jejich únavě, hladu? Dejte vy jim jíst.

Jestliže i my občas cítíme, že by bylo potřeba něco udělat, protože je to dobré pro konkrétního člověka nebo konkrétní lidi, udělejte to. Nebo alespoň začněte tím málem, co máte. Máme malé síly, možnosti, představivost, prostředky? Láska je jistě zmnoží.

„Ono by se mělo…“ Věty tohoto typu jsou alibismem. „Měli bychom…“ To už je lepší. „Měl bych…“ Gratuluji, to je slovo vydávající se na cestu činu.

„A jedli všichni a nasytili se. A ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb.“ (Mt 6, 42-43) Láska plodí lásku.

Svatý Antonín jednou uslyšel v kostele evangelium: „Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ (Mk 10, 21) Ještě týž den tuto výzvu poslechl. Kdykoliv my nasloucháme slovům evangelia, může nás Pán oslovit podobně: Miluješ toho, který stojí proti tobě? Cítíš jeho potřebu? Záleží ti skutečně na něm? Jdi a jednej!