Promluva na Slavnost Narození Páně – ve dne

„Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky“ (Iz 52, 9; liturgický překlad)

Prorok Izaiáš si nic nevymýšlel, díval se na ruiny města Jeruzaléma, navrátilce z babylonského vyhnanství a nejen že se snažil povzbudit, ale přednášel Boží poselství o naději: S Bohem budeme žít šťastně a v pokoji, který svět nemůže dát.


Také občas vidím trosky – tedy trosku – sebe. Musím si přiznat, že jsem lehkým krokem přeběhl mladiství věk plný velkorysých ideálů, kdy překážky nebyly tíživé, protože jsem je nazýval šance, příležitosti, výzvy. Nyní procházím periodou zápasů i nejednoho vyhnanství ve smyslu odcizení se sobě samému, ztrátě důvěry v druhé, kterým jsem důvěřoval, v instituce, ve šťastnou budoucnost.

Nebojím se o tom hovořit, nebojím se ukázat slabinu, protože si někdo další může říct: „Tak přeci jen nejsem jediná troska na světě.“

Chci také říci, co s tím hodlám dělat. Co jiného než poslouchat Boží slovo. Přemýšlet o tom nejhlubším důvodu, proč slavíme Vánoce. A třeba mne slova o naději, vizi, smysluplnosti života zapálí jako jiskry troud.

Dobré poselství oslavy Kristova narození je to, že ačkoliv jsem troska, jsem milovaná troska. A znovu opětuji toto Boží vyznání. I když o tom nemusím být přesvědčen, přijímám Ježíše do svého zbořeniště. Proč neopětovat lásku, která se mi nabízí? Třeba objevím radost, která je víc pokojem než jucháním.