Promluva na Slavnost Narození Páně – vigilie

„Dal mu jméno Ježíš“ (Mt 1, 25).

Před několika dny jsem si přečetl v časopise 100+1 zahraničních zajímavostí článek o tom, jak Karel IV. slavil Vánoce. Dozvěděl jsem se, že z dnešního úhlu pohledu to byla pravděpodobně nuda, protože je prožíval více duchovně než v hodování a rozvernosti. Více toho autor nenabídnul. Snad jen středověké vánoční menu.


Pochopil jsem díky tomu, že je něco odlišného: na jedné straně emoce, nálada, romantická atmosféra, zvyk pro zvyk a na straně druhé duchovní prožitek.

Za oponou slov, gest, postojů, symbolů se totiž skrývá setkání s Bohem. Není nutné se tohoto setkání bát. Není k němu potřeba nějaké zvláštní iniciace. Není potřeba být najednou jiný než jindy.

Je však dobré přistoupit k Bohu jako k dítěti, opětovat mu jeho bezelstnou radost, ztratit dospělácký ostych s ním hovořit, přestat kontrolovat své role, pózy a masky. Děti i Bůh jsou šťastní, pokud jsou přijati, pokud s námi mohou sdílet své perspektivy, pokud jim dáme čas.

Setkání s Bohem, jak jsem již naznačil, se děje prostřednictvím symbolů, slov a gest. Nebojme se udělat na svém čele, srdci i ramenech znamení kříže – tak nás Bůh chce obejmout. Nebojme se rozezpívat a ať si kdo chce myslí, co chce. Ztraťme ostych vyslovit „amen“ za modlitbou, která se mne dotkla nebo „prosíme tě, vyslyš nás“ za prosbou se kterou se ztotožňuji. Nezadržujme jazyk ve svých ústech, když chce pátým pádem oslovit „Bože“, nebo „Ježíši“, nebo „Duchu Boží“ a děkovat a prosit a toužit a chválit.

Nebojme se ponořit se do Boží hlubiny, abychom pochopili jak žít. Nebojme se být obmyti vodou křtu nebo slyšet slova odpuštění ve zpovědi, protože není nad to vědět, že i přes to, jaký jsem, mne někdo bezmezně miluje a počítá se mnou. Pak i třeba porozumíme Karlu IV., jak slavil Vánoce.

Vánoce jsou časem milosti. Otevírají se v jejich průběhu naše srdce. Nezaplácejme si ho pouhými kulturními zážitky jak lepkavými cukrátky, ale Bohem, jehož jméno je Ježíš.