Filosofující úvaha nad Sókratovým výrokem - spíš taková hloupost - hec na půl hodiny

Tento výrok je považován za krédo antického bábitele moudrosti Sókrata. Pojďme si ho rozebrat – nakolik to půjde – a nalézt přínos pro svou cestu poznávání makrokosmu i mikrokosmu, který je v každém z nás.


„Vím.“ Vědět znamená uvědomovat si sebe jako bytost, osobnost. Vědět obsahuje i reflexi o svém přemýšlení. Vědět znamená stavět myšlenkový svět za pomoci nástrojů, jakým je například logika. Vědět ukazuje na rozum, který uchopuje věci, souvislosti podobně jako ruka nějaký předmět. Třídíme, porovnáváme, spojujeme i rozkládáme. Věděním i tvoříme. Vědění a schopnost reflexe myšlenkové činnosti nás odlišuje od animální říše. Vědět a poznávat (jako označení procesu vědění) představuje důstojnost člověka.

„Nic.“ „To, co nic se nazývá,“ formuluje Karel Hynek Mácha v básni Máj. Existuje nic jako privace podstaty? Anebo naopak Sókratés vyjadřuje až s posvátnou bázní, že nic je jakousi oponou oddělující prapodstatu a jednotící prvek všeho? A ačkoli se po celý svůj život snaží nalézt podstatu věcí, nakonec s pokorou vyznává, že se jí nedobral? Či snad naznačuje, že přes usilovné hledání nalezl tak málo jako nicotné zrnko prachu v řasení své tuniky?

„Nevím.“ Nevědomost je nejen pro Sókrata provokující. Nevědět myslitele strhává k jednání, k činnosti, k cestě. Sókratovo krédo není vyjádřením defétistického postoje, ale ostnem, který jej pohání od člověka k člověku s touhou dozvědět se víc a víc.

V jedné knize je převyprávěn příběh. Naproti sobě usednou dva lidé: bílý muž a indián. Chvíli mlčí. Pak bílý muž vezme do ruky klacík, nakreslí na zem kolo a řekne: „Rudý muži, to je to, co ví rudý muž.“ Pak okolo nakreslí větší kruh: „To je to, co ví bílý muž.“ Rudý muž mlčí, dívá se. Pak do pravice uchopí klacík a okolo dvou kruhů nakreslí veliký kruh: „Bílý muži, to je to, co neví nikdo.“ Tento příběh, ať už se stal nebo ne, mne nabídl podnět k uvažování. Jestliže souhrn našeho vědění připomíná kruhovou množinu, pak její obvod hraničí s nevěděním. Poznáváním se tento kruh rozšiřuje a logicky s tím se zvětšuje hranice nevědění. Oklikou k Sókratovi: „Čím více poznávám, tím se také dozvídám o dalších nepoznaných horizontech.“

Douška závěrem. Možná je to i důkaz o hlupákovu přesvědčení, že ví všechno.