Řeč při pohřbu jednoho psovoda

Hospodin odpověděl Jóbovi ze smrště slovy: „Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřící šňůru? Dal jsi snad koni bohatýrskou sílu, přioděl jsi jeho šíji hřívou? Docílíš, aby poskakoval jako luční kobylka? Což se na tvůj rozkaz vznese orel, aby si vysoko udělal hnízdo?“ Jób na to Hospodinu odpověděl: „Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku.“ (Jób 38, 1.3-5+39, 19-20a.27+40,3-4)

Svět, který obýváme je rozlehlý, širý. Když se kolem sebe budeme dobře dívat, nestačíme se divit. Jsme jako kapka v moři, jako smítko vesmírného prachu. A i když se snažíme sebevíc, poznáváme jen nepatrný zlomek zemských hnutí, lidských hlubin a tajemství času. Před tajemstvím stvoření i Stvořitele si pokorně klademe ruku na ústa jako Jób, který se snažil pochopit, proč trpí, i když nesešel z cesty spravedlnosti. Podobně se můžeme cítit i my, kteří jsme se tu sešli, abychom byli fyzicky naposled blízko Tomášovi. Jménem svým i celé Tomášovy rodiny vám za vaši přítomnost děkuji.


Naše přítomnost je důležitější, než slova, která těžko hledáme. Když jsem dostal od Tomášova bratra několik postřehů, všimnul jsem si mezi nimi zvyku, který je blízký i mně a který nás naučila armáda. Představte si naprosto banální situaci. Zavolali byste: „Tomáši!“ A on by odpověděl rozhodné: „Zde!“ Jak prosté. „Zde“ se latinsky řekne „adsum“, což doslova znamená být „k“ nebo „pro“, být nasměrován k volajícímu, být mu k dispozici, být připraven. To už není jen ohlášení přítomnosti, ale ochota pomoci, podepřít, následovat, bránit… Být zde je životní styl a osobnostní charakter.

Tomáše také charakterizoval vztah ke zvířatům a konkrétně ke psům. Nebo opačně pochopeno, co když si psi vybrali Tomáše. Pes přítel člověka – anebo Tomáš přítel psů. Kdo ví, jestli to nebylo od toho dne, kdy Tomáš rozdal ta štěňata, která čekalo utracení. Chápu to jako poctu psího plemene, kterou jen tak někdo nepožívá. Umím si představit, že psi i Tomáš žili své nekomplikované „zde“. Co je na tomto oboustranném vztahu důležité, je hravost. Dobrý psovod musí být hravý. Na tomto prvku spočívá celé tajemství úspěchu. Psovod, pes a hra. Jak prosté, přesto i zde si můžeme klást ruku na ústa a žasnout.

A co Tomáš a vy? Také byl Herbi pro vás a s vámi? Byl kamarád do deště? Byl vám přítelem? Zažili jste s ním silné chvíle i okamžiky uvolněné zábavy? Zastal se vás? Pomohl? Vykouzlil vám na tváři úsměv? Byla s ním radost spolupracovat? Osobně jsem ho znal jen od vidění. Ale od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že tu před vámi budu stát, slyším ze všech stran, že ano! A omlouvám se vám, že nedovedu vtěsnat do mé řeči víc konkrétností. Ale vy je víte a to je důležité.

Chtěl bych vám říci, že věřím, že je tato chvíle opravdu posledním rozloučením, protože až se sejdeme tam, kam ho nyní doprovázíme, už žádné další rozloučení nebude. Možná si padneme do náruče, budeme si vyprávět, nebo si dáme pár facek a tím budou smazány naše vzájemné dluhy.