Slovo k odhalení pomníku I. světové války ve Frýdlantu

Hledal jsem nějakou inspiraci pro své slovo, pomyslný odrazový můstek k nějaké myšlence, která by mohla doplnit tuto událost. Nalezl jsem několik veršů z biblické knihy Jozue:

„I uzavřel Jozue onoho dne v Šekemu smlouvu s lidem a vydal mu nařízení a právní ustanovení. Tato slova zapsal Jozue do knihy Božího zákona. Pak vzal veliký kámen a postavil jej tam pod posvátným stromem, který stál při Hospodinově svatyni. A všemu lidu Jozue řekl: ,Hle, tento kámen bude proti nám jako svědek, neboť slyšel všechna slova, která s námi Hospodin mluvil. Bude proti vám jako svědek, abyste nezapírali svého Boha.‘“ (Joz 24, 25-27)


Biblickými příběhy se vine jako červená nit téma smlouvy. Bůh nabízí člověku nebo národu smlouvu. Spolu s ní i příslib suverenity a stálosti. Člověk přijímá a Bůh své přísliby splní. Člověk je však tvor nestálý, proto ochabne a smlouvu začne přezírat, obcházet, šidit. Logickým důsledkem je ztráta svébytnosti. Stává se otrokem v exilu. Spirála se může roztočit nanovo.

Verše, které jsem vybral, jsou z momentu, kdy Bůh dává zemi a příslib hojnosti. Cesta z egyptského otroctví se završuje. A protože Jozue zná lidskou nestálost, staví před oči národa kámen: „Tento kámen bude proti nám jako svědek, neboť slyšel všechna slova, která s námi Hospodin mluvil.

Čeho je svědkem kámen, který máme před očima my? Neříká náhodou: Podívej, kolik lidí padlo ve válečném konfliktu. A bylo jich ještě víc a prožili si hrůzy, které nestojí za to zopakovat. Přemýšlej o otrávených pramenech konfliktů a chraň se jich. Udělej všechno pro to, byť tě to mělo stát mnoho sil, potu a krve.

Zakončím varovnými slovy Fjodora Michaljoviče Dostojevského: „Kde není Bůh, je všechno dovoleno!“ Prosím, pamatujme na to.

 

fotografie v úvodu: Lenka Klimentová