Slovo při příležitosti Dne veteránů – Ruprechtice

V přítomnosti památníku obětem válek můžeme slyšet ozvěny ticha: „Pro tebe jsem položil svůj život.“ Jaký jsem? Jak žiji? Jak svým jednáním projevit vděčnost jejich oběti?


Jeden člen sonderkomanda v Osvětimi podal následující svědectví: „Lidé, celí zakrvácení, teď už poznali, kam je zavedli, hleděli strnule (…) vždyť už z dřívějška tihle lidé z tábora BIIb slyšeli a věděli, co se tu ve skutečnosti odehrává. Zachvátilo je zoufalství. Děti se objímaly, dcery… tedy matky, rodiče, staří lidé, všichni plakali nad svým neštěstím. (…) A náhle jsem slyšel, jak sbor začal… jako by nějaký sbor začal zpívat. Celým prostorem se rozlehl zpěv, zazněla píseň, všichni zpívali Kde domov můj, českou národní hymnu, a Hatikvu.“

A slyšel jsem ještě jiné svědectví od účastníka bojů Karpatsko-Dukelské operace: „Už nám bylo jedno, jestli zemřeme. Jen jsme si přáli padnout doma, v naší vlasti… A když jsme překročili hranici, líbali jsme zemi.“

O několik let později napsal v trýznivém exilu následující verše Robert Vlach:

Tu zemi krásnou jara nezradila:

jdou, jak šla v dávnu dob.

To jenom nám ji houštím dálek skryla.

V té zemi krásné, kolébkou co byla,

dopřeje Bůh nám hrob?

Přál bych si, abychom neodcházeli z tohoto místa stejní, ale alespoň trochu zahanbeni a hodně povzbuzeni k práci, k úsilí budovat, chránit a milovat.