Slovo při příležitosti Dne veteránů – Ostašov

Dovolím si místo Božího slova, které tu obvykle přednáším citovat část básně jednoho našeho básníka, který měl historicky k podobným hrobům, jako jsou tyto velice blízko.


Kořeny v květech mohou slunce uchopit,

mrtvý v živém se doví, proč pad,

pro krále, vlasti, pro vše je možno se bít,

ne pro všechno lze však umírat.

Ó mrtví z Rus, Němec, Čech a Francie,

v dlaně mé kladete dědictví hrobu a krve,

modlím se nad ním, ať v pěstích mých ožije,

ať na chléb a na víno vzkvétá,

a otázku vaši těžkou a slavnou jak zvon

co možno nejvýše v hrudi své zavěšuji,

z rozkazu božího živý s živými žít budu ji,

živou otázku vaši, – ó mrtví ze všech front světa!

(Jiří Wolker, Mirogoj, Těžká hodina)

Znáte jméno onoho českého básníka? Je jím Jiří Wolker, narozený v roce 1900. Velice dobře si uvědomoval, komu prvoválečné hroby patří.

Zachytili jsme centrální myšlenku – poselství? Tak jako kořeny v květech slunce uchopí, tak také tito zemřelí se s námi skrze modlitbu spojují a skrze naše ruce chtějí chléb péct a víno lisovat. Chtějí překout oštěpy a meče na rádla a vinařské nože. Spolu s námi chtějí zakoušet pokojnou všednodennost a až do dna prožívat radost i zármutek života v míru.

Fotografie: Lenka Klimentová