Promluva na středu 32. neděle mezidobí II. cyklus

První čtení mne znovu přivedlo k úvaze, jak se naše společnost posouvá. Za posledních sto let jsme urazili veliký kus cesty k vědomí osobní svobody a mnozí z nás i odpovídající zodpovědnosti za svůj osobní život. Již nám příliš nekonvenuje, že bychom se měli někomu podřizovat, natož „vládě svým představených“ (Tit 3, 1) a pokud bychom snad chtěli hovořit o podřízenosti, tak ve smyslu dospělé účasti na vedení. Vedle toho Pavel nespecifikuje, o jakou vládu se jedná – zda světskou nebo duchovní. Obojí je možné, protože o obojím hovoří na jiných místech svého díla.


V posledním období jsem posbíral několik svědectví od lidí s docela dobrým přehledem, vzděláním a zkušenostmi, kteří si tak povzdechli na adresu nás pastýřů, že někdy od ambonu tak „plácáme“.

Vedle toho se ve dnešním citovaném textu střetáváme s typickými pavlovskými protiklady: před – po, kdysi – nyní, milost ospravedlnění – lidské skutky, otrok – dědic. Pro Apoštola národů je v těchto protikladech důležitým bodem křest. Od pravděpodobně velice silně prožíval tuto svátost (i když tomu tehdy tak neříkal). Při křtu se totiž na nás oslavil Bůh, vstoupil mysticky do historie, jeden komentář dokonce říká, že došlo „k erupci do našich osobních dějin“. Možná jen ve chvílích hlubokého ztišení možná zaslechneme zurčení tohoto pramene Boží milosti.

Evangelium (Lk 17, 11-19) je situováno do veliké lukášovské teologické cesty Ježíše vstříc Jeruzalému. Malomocenství sblížilo devět Židů s jedním Samaritánem, ale můžeme klidně i domýšlet, že v této skupině dochází postupem času ke kastování. Nemoc sice solidarizuje, ale postupně se stereotypy znovu objeví. Židé Samaritány nemusí. Oni byli přeci vyvolený národ. Mají své příkazy, pravidla, zaslíbení, a je přeci jedno, že jsou všichni ve stejném srabu. Když však dojde díky Ježíši k uzdravení, těch devět tak zvaně lepších jde dál. Mají přeci svá pravidla, své rituály, své stereotypy. Pouze Samaritán se otáčí a vrací k pramenu milosti. Tento příběh by nás měl přimět k přemýšlení, za je moje víra ještě stále živá, svěží, vnímavá na Boží doteky.