Pobožnost za zemřelé vojáky - Hrádek nad Nisou

Úkon kajícnosti

Dámy a pánové, přichází chvíle, kdy vám chci prozradit, proč jsem vám do rukou „vnutil“ stéblo trávy. Chci na ně poukázat jako na metaforu našeho života. Dáte mi jistě za pravdu, že takových stébel jsou tisíce. Je jich tolik, že je většinou ani nevnímáme. Stačí jediné máchnutí kosou, abychom jich požali víc, než kolik jich tu je. Ale stéblo v našich rukou je najednou jedinečné, nicotné a tak křehké. I my jsme křehcí, nicotní, avšak jedineční. Dívejme se na to své stéblo, přemýšlejme o svém životě, a si já po chvíli ticha dovolím citovat několik veršů starozákonního žalmu.


"Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka. Jako povodeň je smeteš, prchnou jako spánek, jsou jak tráva, která odkvétá hned ráno: zrána rozkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne. Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme. Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce." (Žl 90, 4-6.10.12)

Nyní vám chci nabídnout, abyste své stéblo přinesli a vložili do vázy, kterou mám v rukou… Mnoho stébel tvoří krásnou kytici stejně jako my tvoříme krásné společenství.

Evangelium

"Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ,Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu mu ti spravedliví odpoví: ,Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král jim odpoví a řekne jim: ,Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ Potom řekne těm na levici: ,Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tehdy odpoví i oni: ,Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ,Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života." (Mt 25,31-46)

Promluva

„Až přijde Syn člověka ve své slávě.“ Dáte mi jistě za pravdu, že jsme právě vyslechli až triumfalistickou scénu posledního soudu. Jedná se o jednu z několika biblických alegorií posledního a rozhodujícího dne takového světa, jak ho známe nyní. Ta chvíle zobrazena slovy člověka semitské kultury před dvěma tisíci lety. Jak to bude vypadat doopravdy? Necháme se přesvědčit. To, co však je důležité, je skutečnost, že rozhodujícím kritériem přijetí nebo nepřijetí do Božího království, nebo-li nebe, jsou naše skutky, činy, naše jednání: „Cokoli jste udělali…“ „Cokoli jste neudělali…“

Je to možná podobné, jako s těmi stébly trávy, nad kterými jsme se zamýšleli na začátku této bohoslužby. Tak něco nepatrného, co nestojí ani za řeč, co je samozřejmost, co se rozumí samo sebou, za co necítíme ani potřebu poděkovat, co se zdá jako povinnost nebo to, co se přece sluší. Takové skutky jsou zhodnoceny, zváženy a podle nich se rozhoduje o celkovém výsledku. Tři sta šedesát pět stébel je už hezká květina. Tři sta šedesát pět sebeskrytějších skutků za rok je obdivuhodné dílo člověka člověku. Vše se počítá, každá nepatrnost má význam a cenu.

Lidský život je dokonalý, nakolik je zaměřen na druhé lidi a samozřejmě na Pána Boha. Je-li takové úsilí vzájemné, pak se mezi námi takřka ráj na zemi. Zjevné to bude ve vší dokonalosti na konci věků až jednou „přijde Syn člověka ve své slávě“.

Zemřelí vojáci

■ 1991 podporučík Petr Šimonka

■ 1994 desátník Václav Martínek, podplukovník Josef Skyba

■ 1995 četař Petr Hos, kapitán Jozef Palov, podporučík Luděk Zeman, podporučík Petr Valeš

■ 1998 podplukovník Jaromír Nasavrcký, major Rostislav Samec, major Bohumil Vávrů

■ 2001 podporučík Ivan Zapadlo

■ 2002 nadrotmistr Vlastislav Hendrich, štábní rotmistr Luděk Severa

■ 2003 podporučík Pavel Mauer

■ 2006 praporčík Lubomír Bejdák

■ 2007 podporučík Nikolaj Martynov

■ 2008 poručík Milan Štěrba, praporčík Radim Vaculík

■ 2011 poručík Robert Vyroubal, poručík Adrián Werner

■ 2014 praporčík David Beneš, štábní praporčík Ivo Klusák, štábní praporčík Libor Ligač, štábní praporčík Jan Šenkýř, štábní praporčík Jaroslav Lieskovan

■ 2018 štábní praporčík Martin Marcin, štábní praporčík Kamil Beneš, štábní praporčík Patrik Štěpánek a štábní praporčík Tomáš Procházka.

■ Vzpomeňme vojáky, kteří zemřeli na následky zranění, při plnění svých úkolů doma i v zahraničních misích. Božímu milosrdenství svěřme i ty vojáky, kteří si vzali život. A připomeňme všechny, kteří v uniformě sloužili své vlasti.