Promluva 27. neděle mezidobí B

„I řekl Hospodin Bůh: ,Není dobré, aby člověk byl sám.“ (Gn 2, 18a)

Ve výběru biblických čtení dnešního dne se setkáváme s muži, ženami, dětmi a s jejich vzájemnými vztahy. A samozřejmě se dozvídáme i něco o Bohu.


V prvním čtení nasloucháme mýtu o stvoření. Jedná se o vyprávění, které je navýsost symbolické. V naší lidové slovesnosti bychom ho mohli s čistým svědomím uvést: „Bylo, nebylo, za devatero horami…“ Není totiž důležité, kdy, kde, komu a s kým se to stalo, protože se to děje nyní, zde, mne a nám. „Není dobré, aby člověk byl sám.“ Není dobré, abych byl sám. Není dobré, aby kdokoli z nás byl sám – tedy ve smyslu být osamocen.

Boží slovo pokračuje: „Učiním mu pomoc rovnou“ (Gn 2, 18b). Bůh přivádí k člověku jeho protipól, doplnění, zrcadlení.

To, že lidská bipolarita není jednoduchá, se dozvídáme v evangeliu. I tento záznam učené disputace Ježíše s farizeji je modelový. Život umí vykouzlit ve vztahu mezi mužem a ženou naprosto bizarní situace a dramata rozervávající jejich jednotu, útočící na vzájemnou existenciální rovnost a matoucí základní potřebu vzájemného doplňování se.

Na stole, u kterého jsem si připravoval svou promluvu, jsem měl položený široký provaz. Je spleten ze tří pramenů a každý pramen z několika tenkých provázků. Jednoduchý obraz, trefná metafora. Každý z nás je tím tenkým pramínkem, který je silný jen v jednotě s druhými. Chci-li i toto lano rukama roztrhnout, nepomůže mi všechna moje síla, ani dvacet lidí by ho pravděpodobně neroztrhlo, ale šikovnost. Postupné trhání jednoho pramínku po druhém.

Jakékoli slovo nebo skutek působící jednotu posiluje celek, jakékoli slovo nebo slovo trhající jednotu, ničí celek. Kéž žijeme ve vzájemnosti jako pevné společenství.