Projev při příležitosti 594. výročí úmrtí Jana Žižky z Trocnova


Zahalení v pláště bílé

jsou to druzi noční chvíle.

Každý před se v zemi hledí

beze slova, bez pohnutí,

jak by kvapnou hrůzou jmutí

v sochy byli proměnění.

Večerních co krajin pění.

tichý šepot – tiché lkání –

nepohnutým kolem plynul,

tichý šepot bez přestání:

„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

V kotouči jak vítr skučí,

nepohnutým kolem zvučí:

„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

Jako listů šepotání

pode skálou při ozvěně,

znělo kolem bez přestání,

jednozvučně, neproměnně: „

Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

Zachvěly se lesy dalné,

ozvaly se nářky valné:

„Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“

(MÁCHA, Karel Hynek. Máj. II. intermezzo)

Tato slova Máchova Máje mi tanula na mysli, když jsem si začal připravovat své slovo. Uvedla mne do atmosféry melancholie podzimního hřbitova odrážejícího Boží slovo: „Mlha, samá mlha, řekl Kazatel, mlha, samá mlha, vše pomíjí“ (Kaz 1, 2).

Na chodbě barokního špitálu v Kuksu jsou fresky znázorňující smrt, která uchvacuje lidi různého věku, postavení, víry, v rozmanitých životních situacích. Nikdo není extra, nikdo paní smrt nepřechytračí a ona je táž, je jedinou spravedlností, jak se říká jazykem lidové slovesnosti. Život slavných osobností končí stejně jako i bezejmenných obětí – život Jana Žižky z Trocnova stejně jako bezejmenných mnichů, které upaloval. U Jana Žižky si mnozí říkali: „Konečně!“ U mnohých jiných: „Už?“ Když jsme se narodili, plakali jsme a ostatní se radovali, kéž všichni zemřeme tak, abychom se my radovali s Bohem a ostatní plakali.

Historik o skonu Jana Žižky poznamenal: „A umírající nepřemožitelný Žižka sotva choval ilusi, že se mu po tolika slavných vítězstvích podařilo vnést řád rozhárané společnosti – a to byla jeho tragika.“ (KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin. 1. díl. Praha: Zvon 1991. s. 274) Těším se na přednášku doktora Svobody, ze které se jistě dozvíme i mnoho zajímavých reálií, posledních slov, tradic o skonu husitského vojevůdce (nebo o něčem překvapivém, jako v loňském roce).

Chtěl bych zde připomenout smrt jiného vojevůdce, který je spojován s tímto říjnovým časem. Je jím brigádní generál Jaroslav Vedral – Sázavský. Účastnil se bojů u Zborova a legionářské anabáze do vlasti. Ve druhé světové válce figuroval nejprve v ilegalitě a po emigraci na západ byl angažovaný jako přidělenec u norské exilové vlády. Na vlastní žádost odjel do Ruska. Zde velel 1. samostatné československé brigádě.

V Pátek 6. října 1944 nad ránem překročili naši vojáci hranici Československé republiky. Jaroslav Vedral – Sázavský jel okamžitě do první linie. Dvacet metrů za hraničním kamenem nejalo jeho auto na zapomenutou protitankovou minu. Generál Vedral – Sázavský byl jediným generálem naší vlasti, který zemřel v přímém boji. Jeho poslední rozkaz byl: Pokračovat dál až k čelu praporu.

Pamatuji si vyprávění přímých účastníků těchto bojů. Bojem byli sice zcela vyčerpáni, ale v sobě chovali touhu: „Chci zemřít doma!“ Přál bych nám všem, abychom měli tu čest zemřít v zemi, která byla naší kolébkou, náručí, školou a chrámem.

Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,

v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,

v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,

v šírou tu zemi, zemi jedinou…

(MÁCHA. Máj. III. Zpěv)