První čtení

Zach 1, 1-6

Osmého měsíce druhého roku vlády Dareiovy stalo se slovo Hospodinovo k proroku Zacharjášovi, synu Berekjáše, syna Idova: „Hospodin se hrozně rozlítil na vaše otce. Řekni jim tedy: Toto praví Hospodin zástupů: Obraťte se ke mně, je výrok Hospodina zástupů, a já se obrátím k vám, praví Hospodin zástupů. Nebuďte jako vaši otcové, k nimž volávali dřívější proroci: ,Toto praví Hospodin zástupů: Obraťte se přece od svých zlých cest a od svých zlých skutků!‘ Ale neposlechli, pozornost tomu nevěnovali, je výrok Hospodinův. Vaši otcové – kde jsou? A proroci – mohli žít věčně? Avšak moje slova a nařízení, která jsem přikázal svým služebníkům prorokům, nezasáhla snad vaše otce? I obrátili se a přiznali: ,Jak si Hospodin zástupů předsevzal, že s námi naloží podle našich cest a podle našich skutků, tak s námi naložil.‘“

Evangelium

Jan 12, 44-50

Ježíš hlasitě zvolal: „Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mě poslal. A kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co tedy mluví, mluvím tak, jak mi pověděl Otec.“

Promluva

Na dobré nápady často přicházím nad ránem, ve chvíli, kdy se probouzím. Nejinak tomu bylo i s mou promluvou. Vzpomněl jsem si na jednu aktivitu z environmentálního soustředění, které jsem musel absolvovat, když jsem studoval pedagogiku. Do rukou jsem dostal zrcadlo. Nastavil jsem si ho tak, abych viděl nad sebe a pomalu a opatrně jsem šel lesem a díval se do korun stromů. Zajímavá zkušenost, netradiční pohled.


Zkušenost se změnou perspektivy může udělat každý z nás. Třeba když se dlouho snažíme otevřít nějaké pomyslné dveře, tlačíme silou znovu a znovu a ono to nejde a nejde. Přitom stačí zkusit, jestli se náhodou neotvírají k nám.

Nebo se snažíme prorazit zeď svou hlavou. To si musíme hodně natlouct, než abychom si přiznali, že některé zdi jsou tvrdší naší hlavy a že je rozumné, ba dokonce moudré, vzít to dveřmi hned vedle.

A co když nám celý obzor vyplňuje nějaká věc, osoba, záležitost? Není rozumné vytvořit si odstup? To pak je najednou náš pohled překvapen kolik toho dalšího vidíme. Stačí změna perspektivy. Někdy nám drobný úkrok umožní vidět mezi kapkami vodotrysku duhu.

Když pozveme do svého života druhé lidi, především ty, kteří nás mají nezištně rádi, a zeptáme se jich: „Jak to vidíš ty?“ Oni nám nabídnou stoprocentně pohled z jiné perspektivy. Škoda setrvávat v osamocení. Prorok by si pak mohl povzdechnout i nad námi: „Otcové – kde jsou?“

V biblickém jazyce se o tomto procesu hovoří jako o obrácení. Proto jsem vybral příslušné texty. Je velice zajímavé se Boha zeptat: „Jak to vidíš ty?“ Je přínosné otevřít třeba i tu Knihu knih, která je naditá příběhy o příčinách a následcích jednání člověka – tedy i nás, protože jsme „člověci“.

V srdci uchovávám sentenci, která se mi zdá moudrá: Bůh nikdy nikoho nezkazil. Člověk ano, ale Bůh ne. Bůh nás netahá za nos, má nás rád nezištně. Je možné na svět i svůj život pohlížet i z jeho perspektivy. Kéž by nám to tak dlouho netrvalo, než se rozhoupeme a zkusíme tu jeho nabídku přijmout – změnit perspektivu.

Životní příběh svatého Huberta je toho názorným příkladem. Jeho dosavadní život jej přivedl do hlubokého smutku, který léčil štvanicí. Z onoho velkopátečního honu se však vrátil jiný. Najednou viděl svůj život jinak. Přijal výzvu Ježíše Krista a obrátil se. Co myslíte, umíral šťastný? S vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou ano, protože uvěřil, že základní, centrální a nejvyšší přikázání Boží je „věčný život“, na které se jistě těšil.