Promluva na svatbě Věrky a Jirky

„Ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (1 Kor 13, 2).

V Bibli, tom souboru 73 starověkých knih, je několik míst, které se jakoby vymykají kontextu. Jako kdyby byly do textu vloženy, protože opravdu stojí za to. Jedním z těchto šperků zasazených do zlata je i chvalozpěv na lásku apoštola Pavla, který jsme vyslechli v prvním čtení.


Zajímal by mne důvod, proč jste si ho vybrali. Co vás k němu přitahuje? Proč by mohl být pro vás důležitý? Ale ne jen pro slovo láska, které se v něm vyskytuje sedmkrát a nabízí romantický odér svatebního obřadu, nýbrž pro to, jak koresponduje s vaším pochopením vztahu jeden vůči druhému.

Já jsem si vybral z tohoto čtení jeden jediný verš: „Ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“

Vzal jsem cestou tento balvan – nejtěžší, jaký jsem byl schopen nasoukat do auta. Prosím, zkuste ho zvednout, abyste cítili jeho váhu. Je těžký, že? „Ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“ Přijměte ho jako můj svatební dar. Není to zrovna hora – jen jeden kámen. Bude vás odkazovat na tento verš, na motivaci k všednodennímu jednání. Proč se vlastně namáhám? Z lásky? Co to je?

Láska ve všednodennosti znamená být otevřen ke komunikaci, nechat participovat toho druhého na svých radostech i strastech, vytvářet stále prostor pro spolupráci, mít jeden o druhého starost, považovat ho za přednějšího než jsem sám, pečovat o něho, chtít pro něho dobro a aby byl šťastný. Pak pro vás žádný balvan, ba ani hora nebude těžká.