Promluva na středu 23. neděle mezidobí II. cyklus Domnívám se, že vzhledem k tomu, co má přijít, je pro člověka nejlepší zůstat tak, jak je. (1 Kor 7, 26)

S výběrem dnešního prvního čtení mám poněkud problém. Viděl bych ho podobně, jako kdybychom slyšeli například: „Když bude někdo přistižen, že ukradl někoho ze svých bratří Izraelců, hrubě s ním nakládal a prodal ho, tedy ten zloděj zemře; tak odstraníš zlo ze svého středu“ (Dt 24, 7).


Bible je pro nás křesťany autoritou, mnohé statě začínají „Hospodin řekl, stanovil, přikázal…“, ale asi chápeme, že některé části byly dobově podmíněny. V evangeliu jsme slyšeli o blahoslavenstvích, ale existuje například i toto: „Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu“ (Žl 137, 9). (Je příznačné, že se tento makarismus vypouští z modlitby breviáře.)

Ať už jako jednotlivci, tak i jako společnost se vyvíjíme. V našem kulturním prostoru jsme po staletí kultivovali lidská práva, sociální cítění, politickou kulturu, vztahy, postoje. V prostředí církve bychom mohli říci, že Bůh nás vede, doprovází a jako pedagog nás vychovává. Pokud pak chceme číst Písmo svaté, musíme pochopit kulturní i časovou vzdálenost.

Když apoštol Pavel psal list do Korintu, očekával faktický konec světa ještě za svého života. Proto byl tak radikální. Jeho tušení se však nenaplnilo. Rovněž jeho pesimismus vůči manželství je snad překonán. Když se dva vezmou, nejen že nehřeší, ale oni jsou blahoslavení, neboť naplňují Boží záměr. Neberou se jen proto, aby měli děti, ale i proto, aby vytvářeli nejvnitřnější společenství svého života.

Vědomí brzkého konce světa nás nesmí blokovat od našich existenciálních rozhodnutí nebo od naplňování životních úkolů, po kterých toužíme, protože tu touhu do našich srdcí vkládá Bůh. S čím s Pavlem souhlasím, je správně poskládaná hierarchie hodnot: Naše je všechno a my jsme Boha. Neživořme, ale žijme naplno s vědomím, že Bůh plnost života jednoho dne, jedné chvíle naplní.