Promluva na památku Panny Marie Královny – 22. 8.

„Jeho království nebude mít konce“ (Lk 1, 33).

Když tak přemýšlím nad dnešním evangeliem, představuji si Marii jako prostou ženu z lidu, která se octne u dvora mocného krále. V hlavě se mi motají obrazy některých pohádek, nebo zmínek o reáliích skutečných panovnických dvorů. Vzpomněl jsem si i na naši současnost se zprávami o dění v královské rodině ve Velké Británii.


Jak by na nás působilo, kdybychom dostali možnost stát se vlivnými lidmi, být po boku vládce, jehož království nebude mít konce? Jak by nás vědomí vlivu a moci proměňovalo? V Bibli máme mnoho poučných příběhů. Například kralování Šalomounova syna Rechabeáma. Ten, když začal kralovat, „nedbal rady starců, kterou mu dávali, a radil se s mladíky, kteří s ním vyrostli a teď byli v jeho službách“ (1 Král 12, 8). Prospěchářství, zvůle, pošetilost, namyšlenost, pýcha, lehkovážnost tohoto krále dovedla zemi do rozkolu a bídy.

Druhý příběh je ten Ježíšův, o kterém se píše v listu Židům. Nepopisuje se tu Ježíš sice jako král, ale jako velekněz, ale i z těchto veršů můžeme vytěžit charakteristiku jeho moci, pravomoci: „Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“ (Žid 4, 15-16) Umět vidět jednotlivost i celek zároveň, spravedlnost a milosrdenství, úsilí o konkrétní pomoc, zodpovědnost stávající se službou, boj o osobní integritu a bezúhonnost jsou stavebními kameny kralování bez konce.

Zde vidím i místo Marie, která směle přistupuje k trůnu svého syna a nalézá u něho milost a pomoc nejen pro sebe, ale i pro nás, kteří se na ni s důvěrou obracíme.