Promluva 19. neděle mezidobí B

„Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal“ (Jan 6, 44).

V týdnu, v den, který jsem připravoval tuto promluvu, jsem se modlil v jednom žalmu: „Mám ovšem k pádu velmi blízko, před sebou mám svou bolest“ (Žl 38, 18; liturgický překlad). Připomenul jsem si díky tomuto vyznání i slova apoštola Pavla: „A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl“ (1 Kor 20, 12). Každý z nás si přeci nepřeje, aby ani nezavrávoral, aby mu neuklouzly nohy, aby neupadl. Chceme být přeci fyzicky, i duchovně stabilní, jistí, zorientovaní.


K riziku pádu ať už v jakékoli podobě mají blíž ti, kteří si nepřipouští, že by se jim něco takového mohlo stát. Před nás je postavena osobnost proroka Eliáše, jednoho z nejvýznamnějších duchovních autorit Izraele. Věřím, že jeho příběh známe, že jsme srozuměni s kontextem dnešního čtení. Eliáš zažil přeci veliké Boží divy, Bůh viditelně projevil svou moc. Eliáš by mohl být přeci naprosto neoblomný, byť ho to stálo cenu nejvyšší podobně jako tolik proroků před ním i po něm. A přesto i on měl k pádu velice blízko. Tím, že jsme naslouchali prvnímu čtení, stali jsme se svědky jeho kolapsu, vyhoření, totálnímu propadnutí do zmatku. Eliáš utíká kamsi na poušť a přeje si umřít.

Jeho útěk se však proměňuje v pouť. Prožívá svoje osobní vzkříšení. Vrací se zpět jako svědek naděje: pomazává, ustanovuje, předává svou moc. Na základě tohoto příkladu bych nám chtěl dnes říci, abychom se neděsili vlastní slabosti, abychom přijali, že jsme slabí, omylní, hříšní, že máme k pádu velice blízko. A někteří mohou nést ve svědomí i to, že upadli, že jsou na zemi v prachu své viny, že před očima mají svou vinu a ta je žene kamsi na poušť, tedy do prázdna a bezživotí.

Přál bych si, abychom se nechali Bohem jemně vést, abychom se sytili pokrmem, který nám předkládá, protože cesta přes poušť může být jako u Eliáše dlouhá. Les se dá vykácet za den, ale roste sto let, ztloustnout jde rychle, ale hubnout znamená změnit celý svůj životní styl.

Povzbuzením na cestě z pádu nebo na cestě přes poušť mohou být slova žalmu: „Až půjdou vyschlým údolím, v pramen je změní, a časný déšť je zahalí požehnáním“ (Žl 84, 7). A zcela jistě to je Ježíšův příslib Boží Otcovské lásky: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal“ (Jan 6, 44).