Promluva na svatbě Jakuba a Petry

Děkuji za příležitost slovem doprovodit vaše vzájemné velkorysé životní gesto: odevzdat se do rukou člověka a zároveň se bezvýhradně a bezezbytku přijmout. A nejen dnes, ale ode dneška až do smrti jednoho z vás. My se stáváme svědky vašeho úmyslu.


Když jsem přemýšlel nad nějakou metaforou manželského vztahu, napadla mne krajina, jejímž obrazem je mapa, kterou jsem pro názornost vzal s sebou.

Již antičtí Řekové přemýšleli o tom, že jsme uprostřed tak zvaného makrokosmu a že v nás je jeho zmenšenina, tedy mikrokosmos. My se pak můžeme toulat, cestovat, putovat po krajinách a krajích – dokonce dnes i pod hladinu oceánů nebo do kosmu. A stejně tak se můžeme vydávat do svého nitra, kde je co objevovat a poznávat.

Je tam tolik překvapujících míst, linie horizontů, výsluní i temné rokle, města i samoty, rajské zahrady i smeťáky. I v našem nitru vedou prošlapané stezičky i oblasti, kam jsme se ani my nedostali. Někdy naši vnitřní krajinu bičují bouře, panuje suchopár, prožene se ničivý tajfun, zatímco povětšinou je jasno až polojasno, mírné podnebí a čtyři roční období.

Proč o tom tak široce hovořím? Protože mne k tomu inspirovala písnička Suchého a Šlitra Nejkrásnější krajina. Zpívá se v ní: „A stane se z tebe země, Země zaslíbená… Jsi ta nejkrásnější, jsi ta nejsvůdnější, nejromantičtější krajina, co znám.“ Jakube a Petro, svým slibem uzavíráte podle církve „nejvnitřnější společenství celého života“. Vstupujete si vzájemně do své vnitřní krajiny. Chovejte se tam, prosím, jako v KRNAPU nebo TANAPU a vzájemně se doprovázejte, abyste se zbytečně neztráceli, žasněte, pečujte, střezte… Nezapomeňte také na Boha. On je totiž kompasem, průvodcem, ukazatelem.