Pohřební promluva

Přijal jsem náročnou výzvu. Promluvit zde tak, aby Marcela Němečková, alias teta Marcela, alias generální vikář biskupa Otčenáška, alias paní profesorka nebyla v centru naší pozornosti, aby ani má řeč nebyla okázalá nebo triumfalistická, abych nevynášel její zásluhy, ani se nořil do patosu.

Líbí se mi takový úkol, protože v Pánu je i tato událost slavností života v jeho tečce, dokonanosti i dokonalosti. I přes smutek, který můžeme cítit, se vzájemně povzbuzujeme nadějí na setkání u Boha a to je dokonce důvodem k radosti Ducha svatého.

Některé biblické ženy nebyly jen krásné a zbožné, ale i rozhodné bojovnice. Vzpomeňme Judit, Jáel, Deboru. Neseděly v koutku, ale slovem i činem usilovaly o spravedlnost, záchranu národa nebo čistotu vyznání. Nevyšívaly dečky, neklábosily plytce na pavlačích, ale sedaly na motorky a rozvážely kyblíky vápna, aby zachránily opuštěné Boží chrámy. Když bylo potřeba, odložily nepatřičnou plachost a naučily se hrát na varhany, aby doprovodily liturgii. Že to nebyla vždy hitparáda? Ad maiorem Dei gloriam…


„Je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat,“ (Kaz 3, 5) říká Kazatel. Někteří lidé, křesťany nevyjímaje, mají potřebu shromažďovat věci. Všechno se může hodit. A tak se postupně plní všechny prostory, které obývají, takže když k nim přijdete na návštěvu, hledáte místo, kde byste si mohli sednout. Je však obdivuhodné, když takoví sběratelé umí rozlišovat důležité od nepodstatného. A to podstatné je Boží království, hezké vztahy prosycené modlitbou, takovým tím univerzálním spřátelováním. Onomu rozlišování pak napomůže například nevinná cesta na exercicie a následná hospitalizace s diagnózou smrtelné nemoci, kterou onen člověk přežije a už na lůžku začne hlásat Krista padni komu padni. Ostatně biblické zakotvení můžeme hledat i ve dnešním prvním čtení z knihy Moudrosti: „Zkoušel jsi je jako zlato v tavícím kelímku, jako dokonalá oběť se mu zalíbili.“

Když už jsem zmínil Kazatele. Až přibývajícími roky mu přicházím na chuť. Ne vše, co nás obklopuje je překypující mládím, radostí, nadšením, zkrátka takovou tou nesnesitelnou lehkosti bytí. Kazatel se ohlíží za svým životem a rozjímá ho. I přes svou skepsi, rozčarování, melancholii vkládá smysl stvořeného světa do rukou Božích. To je jediné nadějné východisko z marnosti a pomíjivosti. A po Kristově vzkříšení i přes mnohou tíseň žijeme v radosti Ducha svatého (srov. 1 Sol 1, 6).

V knize Moudrosti jsme mohli zaslechnout ještě jednu drobnost: „Jako jiskry prolétnou strništěm.“ Tento dynamismus je oslovující. Nejhorší stav křesťana je ten, když se rozhodne, že bude do konce života jen oprašovat sochy v kostele. Ježíš nejednou říkal: „Jděte do měst a vesnic a hlásejte Boží království.“ Ten, kdo chce hlásat evangelium, nemůže sedět v lavici. Musí ven, musí mezi lidi, musí za bezpečné a jisté hranice církevního společenství. Nesmí živořit, ale žít, využívat veškerou svou potencionalitu, důmyslnost, tvořivost, ano klidně i ráznou povahu, přímočarost bez obalů, ostré slovo, je-li ho třeba. Prostě „prolétnout strništěm jako jiskra“. Není možné čekat, až se samo něco změní nebo vyhnije. Je čas rány obvazovat i čas vředy rozříznout.

Mám toho na srdci ještě mnoho, ale dlouhým kázáním se vytrácí celá architektura mešní liturgie. Rád bych zakončil pozváním k takovému „upgradu“ gesta. Možná se bude hodit, až v sinusoidě dějin sestoupíme zase do skrytosti. Schválně neprozradím, od koho ho mám. Poprosil bych vás, abychom si podali ruku se sousedem po levici a po pravici. A až se naše ruce spojí, pak si vzájemně ukazováčkem udělejme do dlaně kříž. A můžeme se přitom na sebe zazubit, tak jako to dělala teta Marcela.