Promluva na Slavnost sv. Cyrila a Metoděje – 5. 7.

„Jděte a učte všechny národy, praví Pán“ (Mt 28, 16; zpěv před evangeliem)

Jiná doba, pokrčil rameny.

Přežili jsme svou dobu.

Svět, do kterého jsme se narodili, zanikl.

Zemřít máme v jiném,

ve kterém vypadáš,

jako bys spad z měsíce.

(PIŤHA, Petr. Triptych na oltáři Lásky. Praha: Poustevník, 2018. s. 91)

Tato slova napsal ve své poslední knize Petr Piťha. Nedávno jsem také slyšel vyprávět jednoho biskupa, který jinými slovy říkal totéž, aby uzavřel: „Nerozumím této době, nerozumím lidem, nerozumím kněžím.“ Hluboce to mnou vnitřně otřáslo. Proto si letos slavnost svatých věrozvěstů spojuji se slovem SROZUMITELNOST.


„Poklad víry máme v nádobě hliněné,“ píše apoštol Pavel. Víra je pro nás pokladem nesmírné hodnoty. My jsme však velice křehcí, podléhající zubu času, únavě, slabosti a hříšnosti. Přesto poklad víry v sobě uchováváme.

Ježíš nás vybízí, abychom šli, seznamovali druhé s pokladem víry. Vzpomeňme si na učitele, které jsme potkali. Ve svém srdci chováme ty, kteří byli srozumitelní. Ti, kteří si „mleli svou“, jsme nějak přetrpěli a šli svou cestou. Co když to je podobné i s naším chozením a učením pokladu víry?

Potkávám kněze, kteří dále studují (většinou) církevní právo. K čemu? Není potřeba více učitelů než právníků? Více terapeutů, vychovatelů než administrativních pracovníků. Pak na svých cestách míjím kněze, kteří rezignovali na všechno, oprašují sochy v kostele a ruku v ruce s tím postupně zanášejí hloubku křesťanské víry líbivými, na emocích položenými módními trendy různých hnutí, které křiví charakter člověka.

Vzpomeňme na výzvu Soluňských bratří v Proglase:

Bratři, to vše jsme my uvážili

a povíme vám radu výbornou,

která všechny lidí zbaví

života zvířeckého a žádostivosti,

abyste, majíce mysl nerozumnou,

a slyšíce slovo cizím jazykem,

neslyšeli je jak hlas zvonce měděného.

Neboť svatý Pavel uče toto řekl,

modlitbu svou napřed vzdávaje Bohu:

Chci raději pět slov pověděti,

a svým rozumem je říci,

aby i všichni bratři rozuměli,

nežli deset tisíc slov nesrozumitelných.

Nedávno jsem se dozvěděl, že jedna moje známá končí s prací pro církev, protože necítí perspektivu, ohodnocení své profesionality a nesouhlasí právě s tím oprašováním čehosi neživotného. Je to vynikající pedagožka a psychoterapeutka. Přeji jí, aby tento krok byl pro ni přínosem. Po naše společenství je to však citelná ztráta. Uvědomí si to její nadřízení? Vyvodí z toho konstruktivní důsledky? A přitom by bylo jistě zajímavé nahlédnout na pastoraci jako na pedagogický projekt. Více otevírat Katechismus a vedle něho noviny. Naslouchat lidem světa, vyhodnocovat jejich touhy a životní akcenty, snažit se k nim připojit něco z pokladu víry. Připojit se k nim jako Ježíš k emauzským učedníkům.

Při přípravě této promluvy jsem narazil na kratičký text v časopise Teologické texty. Je to takové letmé svědectví o českém teologu Josefu Zvěřinovi a o jeho pedagogické metodě. Zdá se mi rozumné o něm přemýšlet. Dovolím si z něho vybrat úryvek o tématu srozumitelnosti: „Základním požadavkem, na kterém Zvěřina budoval svou katechezi, byla srozumitelnost, řeč jazykem doby. (…) U studentů rozvíjel schopnost nejen naučené aplikovat, ale hlavně rozumět tomuto světu v přirozené rovině. Učil hledat a nacházet odpovědi a argumenty vycházející z lidské skutečnosti a zkušenosti, protože velmi dobře věděl, že ke kvalitní křesťanské formaci nestačí pouze nauková část.“

Nejde se přeci ztotožnit s přesvědčením, že musíme čekat, až nás lidé pochopí a sami přijdou, aby nalezli pramen života i věčnosti, který uchováváme, aby až vyhnije jejich zhoubný styl života, sami objevili krásu křesťanského řádu. Nemůžeme přeci čekat zabarikádovaní za zdmi našich chrámů i skálopevných přesvědčení, z nichž ne všechny jsou ke Kristu směřující. Pojďme tam, kde je život, kde jsou lidé dneška. Pojďme, i přesto, že jsme křehcí. Nesme s sebou nesmírný poklad víry, který i když se někde křápneme, se neztratí. A buďme srozumitelní. Dost možná se přesvědčíme, že to je jediná překážka k obrácení mnohých.