Promluva na čtvrtek 14. neděle mezidobí II. cyklus

„Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské“ (Mt 10, 7).

Možná to tak nevypadá, ale naslouchali jsme velice hlubokým slovům evangelia. Přemýšlel jsem, jak do této Ježíšovy řeči vkročit, a napadlo mne vztáhnout tato slova na sebe, transformovat je do své řeči a pak svých rozhodnutí.


Jaký má být podle Ježíšových slov apoštol? Určitě má ztratit ostych hovořit. Hovořit znamená vycházet ze sebe, být člověkem dialogu. Jaký je jeho vklad? Evangelium – tedy poselství Ježíšova života, které ovlivnilo apoštolův život. Apoštol – tedy v překladu poslaný – se nebojí svědčit o svém životě, v němž je přítomen Ježíš. Petr a Jan u Krásné brány v Jeruzalémě žebrajícímu ochrnutému říkají: „Ve jménu Ježíše vstaň.“ Podobně by to mělo být s námi. Milost posvěcující nám byla udělena zdarma a je zdravým projevem dospělé víry, že se chce sdílet.

Kázat samozřejmě nestačí. Je nezbytná konkrétní pomoc, která uzdravuje, hojí, narovnává, zahřívá, konejší, povzbuzuje… Apoštol Jakub přeci píše ve svém listě: „Ukaž mi svou víru a já ti ukážu skutky.“ Tyto skutky nevyváží žádné peníze, žádná materiální dobra. Apoštol musí z něčeho žít, ale jeho typickou vlastností má být skromnost a velkorysost.

Nakonec apoštol umí i odejít, pokud není přijat. Netáhnout si toto nepřijetí s sebou, byť je to prach na botách. „Autobus také nečeká,“ naučil jsem se kdysi od jednoho známého. Milost nám někdy projde kolem dveří, zazvoní, chvilku počká, a když nikdo neotevře, odejde. Anebo někdo otevře, a když nemá zájem, jde dál – bez výčitek, možná chvíli trochu smutně. Kéž se to nestane u našich dveří.