Promluva na 14. neděli mezidobí B

„Šel do svého domova“ (Mk 6, 1).

Petr Piťha ve své poslední knize Triptych na oltář lásky definuje domov těmito slovy: „Čím víc se k němu vracíš, tím víc je stop.“ (s. 21) Domov je místem, kde jsme udělali nejvíce stop, kde známe i stopy ostatních. I Matuška zpívá: „Kde všechno je známý, zvuk tátovejch bot a buchty mý mámy a natřenej plot.“ A právě o tu známost mi jde, protože díky ní, jak čteme v evangeliu, Ježíš „nemohl učinit žádný mocný čin“ (Mk 6, 5).


Bylo by zajímavé přemýšlet, že k obrácení nebo duchovním probuzení dochází spíše mimo domov, na pouti, duchovní obnově, setkání, pobytu… Podnětem k takovému impulzu bývá někdo, koho neznáme, kněze, který není farářem tam někde doma, protože i jeho stopy přece známe. A já se ptám, proč to nejde doma? Co nám brání se doma ztišit, rozjímat, naslouchat jemným hnutím svého nitra? Proč se nám těžko důvěřuje lidem, které známe, kteří nás mají rádi bez postranních úmyslů a získávání výhod? Odpověď samozřejmě nemám, snad bych rád ukazoval aspoň na směr, kterým se ubírat. A to je vzájemná důvěra, vstřícnost, věcná kritičnost a činorodá láska. K této poslední vlastnosti bych se ještě rád věnoval.

Činorodá láska je láska projevující se činy, skutky, jednáním. Láska, která pouze nemluví, toužebně nevzdychá, ale vyhrne si rukávy a maká ve prospěch druhého. Chtěl bych ocenit jakýkoli čin vaší lásky. Říkám to bohužel obecně, ale to jen proto, že vás neznám, jen předpokládám, že činorodí jste. A buďte, prosím. Oceňuji i to, že po práci a starosti o rodinu se věnujete i společenství křesťanů.

Nechápu ty, kteří se nechají vézt, parazitují na snaze druhých, sedí, konzumují duchovní podněty, udržují se v zahnívající stejnosti, ze svého odstupu mají jen maximálně názor a šíří leda drby, klepy, pomluvy a nactiutrhačné poznámky. Takovým lidem ostatně Ježíš ve dnešní evangelijní epizodě čelil a dost možná to byl druhý důvod, proč nemohl ve své domovině udělat žádný div.

Kéž jsme stále protagonisty, bereme svůj život do rukou, angažujeme se pro blaho druhých, protože tam, kde je tato snaha vzájemná, bude se dařit dobře i nám. Kéž se podílíme na vytváření společenství věřících a modlících se křesťanů, jak se to statně jistě v mnoha ohledech děje. Víc není nikdy dost.