Promluva 10. neděle mezidobí B

S odhodláním a chutí připravit si dnešní promluvu jsem otevřel mešní řád a zarazil jsem se hned u významové hloubky vstupní antifony, která má dát celém slavení určitý charakter – hudebníci by řekli, že udává tóninu, takt a tempo. Antifona je vybrána ze žalmu 27: „Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl? Moji protivníci a nepřátelé klopýtají a klesají.“ (Žl 27, 1-2; liturgický překlad)


Cítíte v tomto vyznání ten náboj, povzbuzení, posilu, naději? Pátral jsem i v dalších textech, zda naleznu ještě nějakou zmínku hodící se k tomuto verši.

Nejprve jsme slyšeli první část z trojdílného rozsudku nad aktéry prvotního hříchu. Zároveň je zde zmíněno obdivuhodné vítězství Syna člověka nad pokušitelem, svůdníkem, žalobcem světa a opicí Boží. Jsme sice – jak se modlíme v modlitbě Zdrávas Královno – „vyhnané děti Evy“, ale křtem jsme se stali „přijatými dětmi Marie“, té druhé Evy, ženy, jejíž potomstvo na kříži definitivně rozdrtilo tomu hadovi hlavu. Koho bychom se tedy měli bát? Před kým se máme třást?

Responsoriální žalm je v žaltáři pod číslem 130 a je jmenován De profundis – podle prvních dvou slov latinské verze. Z hlubin své mizérie se člověk vztahuje ke svému Spasiteli. On je tím, kdo odpouští, znovu nás přesvědčuje, že jsme jeho milovanými dětmi a uschopňuje nás ke službě, která není pokořující, ale zakládá se na radostné ochotě.

Ve druhém čtení apoštol konstatuje: „Neklesáme na mysli“ (2 Kor 4, 16). Proč, protože jsme opřeni o Boha a jeho věrnost.

I Ježíš nám ukazuje, co znamená žít v duchu pokory a služby, a přesto zůstat vnitřně pevný, zdravě sebejistý a v jednání přímý. Ježíš se nebojí čelit zlému, pomlouvačům, těm, kdo hází klacky pod nohy jemu, jeho slovům i konání. Neboť koho by se měl bát? Před kým se má třást? A my, kteří jsme Ježíšovi…?