Promluva na památku sv. Norberta – 6. 6.

„Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou“ (2 Tim 1, 6).

Dnešní novozákonní lekce se velice trefně sešly s připomínkou svatého Norberta, našeho adoptovaného národního patrona. Ačkoli totiž pocházel se středního Porýní, díky turbulentním událostem třicetileté války se ocitly jeho ostatky v Praze a v roce 1627 zařadil kardinál Harrach Norberta mezi naše svaté přímluvce.


Pavel vložil na Timoteje své ruce. Z kontextu můžeme usuzovat, že se jednalo o biskupské svěcení. Ale adresovat Pavlovu výzvu můžeme každému biřmovanci. I na nás totiž vložil biskup své ruce, i nám byly uděleny dary pro druhé, dary ke službě, dary k prospěchu společenství církve. A my máme rozněcovat duchovní oheň, zanícení pro svatost a apoštolát.

Svatý Norbert má velice zajímavý životopis. Základní linie nám jistě mohou být inspirací. Jeho životní směřování bylo dáno šlechtickým původem a skutečností, že byl druhorozeným synem. Byl nasměrován ke kněžství. Zakusil život společenství kanovníků xantenské kapituly i politické čachry na dvoře císaře. Když se ve třiceti letech stal knězem, prošel vnitřním obrácením. Vyhodnotil problémy církve i společnosti a začal jednat. Zmíním zde jen určitý počitatelný výsek jeho námahy: Založil na čtyřicet kanonií – centra duchovní obrody zasvěcených osob i laiků, místa krásné a hluboké liturgie, školy další misijní činnosti. Dokázal nalézt nástupce, který nejen že pokračoval v jeho šlépějích, ale i dále úspěšně Norbertovo dílo rozvíjel.

Každý lidský život je originální. Ale spojovat nás může snaha a úsilí o zušlechťování společnosti a církve. Diagnóza – terapie, analýza – úkol, poptávka – nabídka: Co trápí církev a společnost dnes? Co mohu udělat já? Je někdo, kdo je nasměrován podobně jako já? To jsou otázky – jiskry k roznícení ohně Božího daru nám udělenému.