Promluva na Slavnost sv. Petra a Pavla – 29. 6.

„Všude na zemi pronikl jejich hlas.“

Už včera jsem se zúčastnil vigilie tohoto svátku a při naslouchání Božímu slovu jsem si vybavil dvě myšlenky, které jsem už kdysi formuloval v souvislosti s apoštoly Petrem a Pavlem.


Představte si, že nejsou žádné kostely, žádné svatostánky, ve kterých by se uchovávala eucharistie v pozlacených nádobách, žádné ubrusy, žádné fresky na stropech, ale ani žádné breviáře, Bible, růžence, adorace, dokonce by nebyli faráři v klerikách nebo monsiňóři v mozetkách, farní děkanské, arciděkanské úřady, žádné biskupské kurie, konsistoře, administrativa, DCM i DCŽM či charity, biskupské konference, sekce, oddělení a pododdělení, o Vatikánu nemluvě.

Tak to je doba apoštola Petra a Pavla. Jak mohli ti křesťané vlastně žít, když nic z toho, co tvoří křesťanský kult dnes, vůbec nebylo? Anebo naopak, není můj výběr, co jsem vyjmenoval, naší přítěží, balastem, který nám komplikuje vztah k Ježíši, vnímavost pro Ducha Božího, odhodlání dělit se o svou víru s ostatními? Nechci být obrazoborec ani reformátor, jen chci ukázat na podstatu.

Druhá poznámka je inspirována úvodním veršem, který tvoří odpověď k responsoriálnímu žalmu vigilie: „Všude na zemi pronikl jejich hlas.“ Domnívám se, že hlas apoštolů, jejich následovníků, pomocníků a těch, kdo věří v Krista, pronikl opravdu do všech stran zeměkoule. I v naší zemi je slyšet. Jen jestli je srozumitelný? Jen jestli odpovídá na tužby a potřeby lidí, kteří Krista jako svého spasitele hledají, nebo hledají. Obávám se že ne. Že jsme rezignovali na srozumitelnost, sedíme za zdmi hradu, čekáme, komu se je podaří přelézt, a uvnitř se ubezpečujeme o svých neochvějných pravdách.