Otvírák střelecké soutěže

Všem vám přeji dobré ráno, veliteli pluku jsem se nabídnul, že bych zde promluvil a jsem rád, že mi dal svolení. V harmonogramu zahájení dnešní střelecké soutěže jsem si pak přečetl odrážku: „následuje vystoupení kaplana – žehnání zbraním“. Vím, že to nebylo napsáno smrtelně vážně, ale tato drobná poznámka mne nenechala spát. Zbraně totiž nikdy žehnat nechci. Žehnání zbraní patří minulosti.


Vzpomněl jsem si na situaci v Ježíšově příběhu. Ve chvíli když byl zatýkán, apoštol Petr vytáhl meč a jednomu služebníku uťal ucho. Ježíš Petrovi řekl: „Všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou“ (Mt 26, 52). Ale abych nekřivil slovo Boží, doplním Ježíšův výrok o jeho první část: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.“

Zbraň má své místo. Jsou chvíle, kdy je nutné ji použít, a jsou jiné chvíle, kdy je nutné ji schovat. Je potřeba mít stále na paměti zodpovědnost za zbraň. My zbrani nesmíme říkat „pane“, to musí ona. Někdy odpovídám na otázky týkající se mne a zbraní, že se ji učím ovládat, abych s ní nikomu neublížil. Vždyť „hřích je vymýšlet záhubu jiným“. (Homér)

Známý francouzský spisovatel Viktor Hugo prý řekl, že „žádný meč nemá jen jedno ostří, každý má dvě: kdo jedním zraňuje, druhým raní sám sebe“. Můžeme o tom přemýšlet a třeba i diskutovat.

Uvědomuji si, že nejsem dnes třeskutě vtipný, jako jindy, ale považoval jsem to za důležité připomenout. Proto nebudu žehnat zbraním, ale vám.

Bože, požehnej těmto mužům a ženám, aby vždy rozpoznali, kdy namířit zbraň a kam ji zacílit. Aby v jejich rukou byla zbraň nástrojem, který primárně chrání život a demonstruje sílu zabránit nějakému většímu neštěstí. A požehnej jim celý tento den. Amen.