Promluva na Slavnost Nejsvětější Trojice B

„Aleluja. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, Bohu, který je, který byl a který přijde. Aleluja.“ (Zpěv před evangeliem)

Dozvěděl jsem se, že řecké slovo „tajemství“ souvisí s výzvou „zavřít ústa“. Tato skutečnost mi vysvětlila, kam se ztrácí můj náboj psát své promluvy jako dřív. Prožil jsem to opět nedávno, když jsem seděl uprostřed přírody, sytil všechny své smysly tou nádherou a jakoby v té harmonii spočíval. Nechtělo se mi odpoutat se a ponořit se do našeho lidského hemžení. Setkání s tajemstvím zavírá ústa.


Ten, kdo zavře svá ústa, začne naslouchat, pozorovat a směřuje k rozjímání a kontemplaci. V takovém nastavení se začnou odehrávat bezeslovné procesy. Naše nitro se uzdravuje, narovnává, uklidňuje, přehodnocuje minulost, vztahuje se k budoucnosti. Jsou to okamžiky jemného vánku, za kterým přichází Bůh a promlouvá k nám.

Když se s rodiči připravuji na křest jejich dítěte, vysvětluji jim mimo jiného vyznání víry – vždyť se jich budu před vlastním křtem ptát, jestli chtějí, aby „v této víře bylo jejich dítě pokřtěno.“ Zjednodušeně jim naznačuji, že věříme v Boha, který je v principu všech věcí a všech procesů, v Boha, který je nám blízko, který nás doprovází a neopouští, a v Boha, který je životem ve všech jeho projevech. Samozřejmě dodávám, že život s Bohem se odehrává ve společenství věřících, protože křesťanství nepředstavuje „individualistickou cestičku do nebíčka“.

Vědomí Boha je veliké tajemství a je seriózní více mlčet, rozjímat a klanět se, než popisovat. V paměti mi uvízla myšlenka Jana Pavla II., kterou se pokusím velice volně parafrázovat: „Tam, kde končí filosofie a teologie, začíná umění a mystika.“ I přes různé pochybnosti, když ho „uvidíme“, klanějme se mu a naslouchejme. (srov. Mt 28, 17)