Promluva na svátek svaté Zdislavy – 30. 5.

„Tvá žena bude jako plodná réva uvnitř tvého domu“ (Žl 128, 3a).

Svoji promluvu bych dnes začal úvahou, že asi není dost dobře možné žít životním stylem člověka třináctého století. Také si nedokážu představit žít manželství středověkým způsobem. Spíš bychom přemýšlet o výzvách, které se v běhu času nemění. Napadají mne tři oblasti, v nichž se i my pohybujeme: rodina, církev, společnost.


O každé z těchto oblastí by se dalo hovořit samostatně a dlouze. Rád bych pro dnešek vyzdvihl vždy po jedné impresi.

Zdislavin manžel Havel se účastnil křižácké války ve Svaté zemi. Takové tažení nebylo otázkou v řádu měsíců. Zdislavě jistě manžel chyběl, ale i přes distanc mu zůstala věrná. Kolik vztahů se dnes rozpadá třeba i z důvodu dojíždění za prací?

Jaká byla církev 13. století? „Oddělena od laiků hradbou celibátu a četnými imunitními výsadami a zbavena někdejší hospodářské závislosti na světských vrchnostech stala se nezávislou, hmotně soběstačnou a organizačně samosprávnou složkou české společnosti“ (KADLEC, s. 144). Když jsem si přečetl tuto myšlenku, napadaly mne otázky: Nejsme i my dnes v pokušení zabezpečit si pohodlný život plný výsad a imunit, ale „kecat“ do všeho? Co mezi sebou konfrontovat alibismus a účast v palčivých bolestech současnosti? Přáli bychom si ve vztahu k občanské společnosti i institucím kooperační model fungování. Nepředstavujeme si to však v praxi tak, že by nám měla společnost sloužit, namísto naší služby společnosti? Co mohu vlastně chtít po někom, kdo není součástí společenství věřících?

Doba vlády Václava I. přála zakládání klášterů. Úmyslem bylo budovat síť správních center, rezerv hmotného zabezpečení království a především upevňování společnosti. Společnost potřebuje dlouhodobou stabilitu. Jak se to daří nám? Vytváříme díla, která nás přežijí?

Zakončil bych parafrází slov Pavla VI., kterými charakterizoval svatou Zdislavu a kterými přikládá polínko našemu zápalu: Zdislava byla „ideálem ctnosti, řádu lásky, probuzením křesťanské aktivity“.