Promluva na pátek 3. neděle velikonoční

Ve dnešním úryvku z knihy Skutků sledujeme dramatizaci zlomu v životě Šavla – Pavla. Nejdříve se dozvídáme, že „soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně“ (Sk 9, 1; liturgický překlad). Pak se ale stal nenadálý zvrat a on po nějaké době „hned začal v synagogách hlásat Ježíše, že je to Boží Syn“ (Sk 9, 20; liturgický překlad). Dokážu si představit, že někdo s podobnou zkušeností bude třeba po zbytek života činit pokání nebo prožívají vnitřní pokoj a smíření.


Když jsem použil obrat, že se jedná o dramatizaci Pavlova obratu, myslel jsem to vážně. Jen ve skutcích jsou tři verze jedné události. Co je asi ono historické jádro, je setkání se vzkříšením Ježíšem, který mu dal pochopit důležitou skutečnost. Je stále přítomen uprostřed společenství křesťanů, oni s ním ztotožňují své radosti i starosti, takže když Šavel pronásledoval křesťany, pronásledoval Krista. Tato Kristova přítomnost překračuje dějiny. „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28, 20). Tento Ježíšův příslib trvá.

Co si z dnešního prvního čtení můžeme odnést? Za prvé vědomí setkání a setkávání s Pánem. Ačkoliv ho nevnímáme svými smysly, srdce rozpozná, že s námi je. Můžeme s ním sdílet i jednotlivosti dne a on je přijímá za své. Za druhé můžeme na příkladu apoštola národů pochopit, že obrácení se uskutečňuje nezávisle na minulosti konkrétního člověka, že se odehraje na základě reálného setkání s Ježíšem a že je rozumné i moudré obrácenému dát šanci, prostor, podporu.