Promluva na 3. neděli velikonoční

„Řekl jim: ,Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem.“ (Lk 24, 46-47)

Texty dnešní liturgie mají společné téma, kterým je obrácení a pokání. Můžeme se ptát, proč bychom měli uvažovat o obrácení a pokání ve velikonoční době? Měli jsme k tomu přeci dobu postní. Zde je nám však předestřeno toto téma jako plod vzkříšení. Je možné o tom nějak hovořit?


Jistě. Katechismus katolické církve rozebírá obrácení pokřtěných následujícím způsobem: „Kristova výzva k obrácení však zaznívá v životě křesťanů stále. Toto druhé obrácení je trvalý úkol pro celou církev, v níž ,však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy‘. Toto úsilí o obrácení není pouze lidským dílem. Je to dynamismus ,zkroušeného srdce‘, jež přitahuje a jímž hýbá milost, aby odpovědělo na milosrdnou lásku Boha, který si nás dříve zamiloval.“ (KKC 1428)

Bůh každého z nás miluje, na každého z nás volá: „Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubice má, má bezúhonná, vždyť mám hlavu plnou rosy, v kadeřích krůpěje noční“ (Pís 5, 2). Jak odpovědět na volání lásky? To ho máme přeslechnout? Nebo zvolat: „Táhni mne za sebou! Dáme se v běh. Já jsem jeho a můj milý je můj.“ (Pís 1, 4.2, 16) Včera jsme v této farnosti doprovodili dva mladé lidi ke svátosti manželství, zakusili jsme něco z jejich odhodlané, velkorysé lásky. Určitě jsme byli dojati. Láska touží po lásce. Láska volá na lásku. A my jsme Bohem milováni.

Obrácení se tak stává orientací na milovaného. Vždyť střelka kompasu ukazuje na sever, i přesto, že se otáčíme. Květiny hledají slunce. Děti od nejútlejšího věku lidskou tvář.

Zakoušíme to při každé liturgii. Scházíme se opravdu jakoby ze všech koutů, každý z nás se dívá do různých stran, ale společně činíme kalibraci na Krista, připomínáme si zdroj našeho života i zdroj naší naděje.

Včera si nevěsta přála být skrytá a objevit se před očima ženicha i svatebních hostů jako jedinečná, krásná. Všichni ji očekávali a ona měla oči pro svého milého. Tak vstupovala do tohoto chrámu. Ale tou nevěstou je každý z nás. Každý touží být krásnou duší v očích Boha, nebeského Ženicha. A on nám stále opakuje, že jsme pro něj krásní i přes nedokonalosti a „i kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna“ (Iz 1, 18). To je onen „dynamismus ,zkroušeného srdce‘, jež přitahuje a jímž hýbá milost,“ o kterém hovoří Katechismus.