Promluva na Svátek sv. Marka – 25. 4.

„Spoluvyvolená církevní obec babylónská vás pozdravuje, rovněž Marek, můj duchovní syn“ (1 Pt 5, 13).

Listy apoštolů, které máme zařazeny do kánonu Nového zákona, jsou plné jmen konkrétních křesťanů. Vedle jejich jmen jsou občas naznačeny i jejich radosti nebo starosti, jejich postavení, lidské příběhy, jejich obdarování nebo vzájemné vztahy. Z těchto náznaků je cítit křesťanství žité jako společenství. 


Podobně to máme i my. Například v neděli jsem zastupoval za pana faráře Macha v Mnichově Hradišti. Po mši mne oslovila jedna paní, jejíž jméno si nepamatuji, jen matně tvář, abych pozdravoval v Liberci paní Marušku. Rád tak učiním a s klidným svědomím bych mohl říci, že obec mnichovohradišťská pozdravuje křesťana shromážděné u svatého Antonína v Liberci: „Pokoj vám, kteří jste v Kristu“ (1 Pt 5, 14b).

Svatého Marka mám spojeného se svou mateřskou farností. Už do tohoto společenství prakticky nejezdím, ale všechny nosím tak nějak zapsané ve své mysli, ve svém srdci. Mnozí z nich znamenali pro můj život víry určitý pozitivní impulz.

Svatý Marek je sympatický svatý. Tradice říká, že se „přimaloval“ na okraj svého evangelia, do scény Ježíšova zatčení v Getsemanech: „Šel za (Ježíšem) nějaký mladík, který měl na sobě jen kus plátna přes nahé tělo; toho chytili. On jim však nechal plátno v rukou a utekl.“ (Mk 14, 51-52) Jeho evangelium je prosté. Je psáno nejjednodušším jazykem. Ne nadarmo se doporučuje těm, kteří začínají číst Bibli.

Co se nechat povzbudit a přečíst si ho znovu? Znovu se ponořit do vyprávění o Ježíši, který zemřel a vstal z mrtvých jako svědek naší naděje na život věčný?