Pietní akt při příležitosti výročí bitvy u Liberce na Nerudově náměstí

„Jako před porodem těhotná se svíjí a v bolestech křičí, takoví jsme byli před tvou tváří, Hospodine. Svíjeli jsme se jako těhotní, a porodili jsme jen vítr. Zemi jsme vítězství nezískali, nepadli obyvatelé světa. Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu! Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů.“ (Iz 26,17-20)

O proroku Izajášovi se říká, že je to evangelista Starého zákona. Je prorokem naděje v beznaději, světla v temnotě, útěchy v zoufalství, radosti ve smutku, shledání v osamění. Kdyby znal Krista, doplnil by svá slova jen o konkrétní jméno Ježíš. Jeho proroctví je v mnohých obrazech nadčasové.


Izajáš viděl i marnost a zbytečnost sedmileté války, bitvy u Liberce, svíjející se vojáky zde v těchto místech, viděl, že jsou zde pohřbeni, cítil potřebu dodat naději umírajícím i těm, kteří své milované tam kdesi za hranicemi českých zemí čekali.

Je také obdivuhodné, že si země pamatuje. Uchovává pod svým pláštěm mnohá svědectví a zachovává důležitá poselství, která máme nalézt, pochopit a zapamatovat si. Naopak cudně zakrývá mnohé jizvy, křivdy a plody domýšlivosti a pýchy. Chtěl bych tímto poděkovat archeologům, kteří se učí naslouchat zemi a žádat si od ní její poselství.

Slyšeli jsme: „Porazíš i zemi stínů.“ Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, zemřel a vstal z mrtvých, aby nám svědčil o své moci, která poráží smrt. A nás zve k modlitbě, k myšlence, aby v okovech smrti nezůstal nikdo, ani vojáci, kteří zemřeli v bitvě u Liberce ani my.