Promluva na středu 4. neděle postní

„Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí; a ukáže mu ještě větší skutky, takže užasnete“ (Jan 5, 20).

V průběhu studia jsem si zamiloval trinitární teologii, tedy tu část teologické vědy, která se zabývá Boží Trojicí. Říkal jsem této oblasti „poezie teologie“, protože se ráda vyjadřuje v obrazech a to mnohdy i vzájemně odporujících. Popisuje představu „tančícího Boha“. Někdy je totiž jejich tanec pomalý, takže můžeme pozorovat Otce nebo Syna nebo Ducha. Někdy je Otec za Synem, jindy je oba obejme Duch. Jindy Syn a Duch vycházejí z Otce anebo v Duchu můžeme spatřit Syna a tak dále a tak dále. Stává se, že trojiční tanec je jindy nebo současně natolik rychlý a dynamický, že rozeznáváme pouze Boží nedělitelnou jednotu. Jejich tanec pak vyzařuje neoslňující záři Boží slávy.


Dnešní evangelium je příkladem teologické reflexe. Jan nám dává Ježíšovými ústy nahlédnout do nitra Božího dialogu. Díky Ježíši můžeme nově pochopit Boží lásku, která není vyjádřena starozákonní žárlivostí nebo hněvem, ale milosrdenstvím, neskromným sdílením se a obdarováváním. To co naučil Otec Syna, on učí nás, abychom učili druhé. Tak, jak miluje Otec Syna, tak Syn miluje nás, abychom my se naučili milovat druhé. A opačně to může vypadat třeba takto: Vidět druhého člověka znamená vidět Božího Syna a pak ten, kdo rozpozná Ježíše ve tváři druhých lidí, spatří Otce. Sloužit Otci znamená po vzoru Syna sloužit druhým lidem.

Slyšeli jsme o vzkříšení mrtvých jako o vrcholném projevu Boží moci. Dnešní evangelium nám vlévá naději, že smrtí život nekončí, že smrt je „krisis“ (řecky rozsouzení, posouzení, soud) a že ten, kdo uvěří v Ježíše, kdo je ponořen ve Jméno (tedy ne ve jména; srov. KKC 233) Boha trojjediného, bude přijat do plnosti života bez limitů a mezí.