Četl jsem si dva zajímavé články o přijímání. V diskuzi pod jedním jsem zastihl poznámku o nějaké hozené rukavici. Bez odkazů a přílišného teoretizování bych chtěl také napsat příspěvek, jak vidím podávání eucharistie z pohledu podávajícího.


Mše svatá pro mne osobně představuje nezměrnou hodnotu. Patří mezi mé každodenní rituály. Eucharistii vnímám jako duchovní pokrm, který sílí mou vůli, povzbuzuje rozhodnost, směruje ke svatosti. Také eucharistii považuji za lék: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jedno slovo a má duše bude uzdravena.“ To jsou pro mne pokaždé velmi silná slova.

Jak běží čas a já se opakovaně dívám zblízka na proměnu chleba a vína v tělo a krev Kristovu, vyslovuji slova proměnění, dotýkám se obojího, ukazuji rozlomenou hostii nad kalichem věřícím, uvědomuji si, že je to Tajemství.

Oslovuje mne střízlivé, jednoduché, skromné avšak krásné slavení mešní liturgie. Čas od času si pročítám církevní dokumenty vysvětlující ducha liturgie i způsoby jejího provedení. Má to souvislost i s podáváním eucharistie věřícím.

Osobně bych si přál, kdyby všichni, kdo přistupují k přijímání, přijímali pod obojí, na ruku, přijali do rukou kalich s krví Páně a napili se. Vždyť ve slovech proměnění říkám: „Vezměte a jezte… Vezměte a pijte…“ Ale to je ideál, k němuž se jen občas někde přiblížím. Někdy to není možné technicky, jinde na základě zvyků, které mi nepřísluší měnit. Jsem přesvědčen, že způsob přijetí nemusí souviset s úctou k přijímanému. Způsobů přijímání je několik a výběr respektuji.

Přiznám se otevřeně, že nemám rád olízané prsty, až příliš vyplazené jazyky, způsob přijetí mezi zuby (u některých lidí se tak bojím, že mne kousnou), když stojí příliš daleko, takže se těžko trefuji, když se různě hrbí a nezastaví se, protože si pak připadám, jako kdybych krmil dítě („Okolo pusy, okolo pusy… do pusy“). Na druhou stranu se mi nezamlouvá, když věřící přijímají na ruku a nemají umyté ruce (to nemá nic společného s upracovanýma, mozolnatýma rukama), když nepřijímají tak, jak je dáno (tedy položenou hostii do dlaně vloží do úst druhou rukou) nebo pokud si hostii odnášejí kamsi mimo a já o ní ztrácím přehled.

Líbí se mi, pokud rozdílení přijímání je plynulé, když přijímající se mnou vstupují v kratičký intenzivní kontakt a dialog: „Tělo Kristovo.“ „Amen.“ Těší mne a povzbuzuje, pokud u nich pozoruji radost a pokoj a ne ledabylost, křečovitou strnulost či upjatost. Trápí mne, pokud nepřistupují k přijímání, i přesto že by mohli. Trápí mne, pokud v některých společenstvích nepřijímá třeba polovina kostela. Vždy se pak ptám, co bych v tomto ohledu pro ně mohl udělat.

Na konec bych napsal, že miluji tu chvíli, kdy si po přijímání sednu a snažím se poslouchat tam dovnitř. S napětím čekám, co si Pán pro mne připraví za dobrodružství, za nové výzvy.