„I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: ,Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.‘ Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji. Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle!“ (Iz 2, 2-5)

Stojíme nad hrobem vojáka. Dáte mi snad za pravdu, že je podružné, z jakého období pochází, jakou válku napojil svou krví. Když na tomto místě mám hovořit, pak pro tentokrát chci otevřít téma míru.


Jako malý kluk jsem ve škole především okolo začátku května kreslil holubice míru a vedle srpy a kladiva a pěticípé rudé hvězdy a pak továrny a tanky a tak podobně. Mír byl přítomen na mnohých transparentech a politikové jej měli tehdy hojně v ústech. Nedivil bych se tedy, pokud by v uších některých z nás i po těch letech  znělo slovo mír poněkud vyvanule. Slovo mír má však mnohem hlubší základ, opírající se o samou přirozenost lidského společenství.

Slyšel jsem, že ve starověku i středověku žili národy v permanentním stavu války. Mír byl jen kratičkým obdobím nadechnutí. Jednotlivé městské státy, království či knížectví mezi sebou uzavírali pakt – zde máme i kořen latinského slova mír – pacis. Čím blíže se ocitáme současnosti, tím hrozivější konflikty zakoušíme. Ale o to naléhavější je volání po míru, po věčném míru. Například filosof Immanuel Kant nabízí na prahu novověku teorii „věčného míru“. Setkáváme se v ní s respektem národa vůči druhému národu k jeho suverenitě, politickému uspořádání, sebeurčení. Také v ní je formulován názor, že vzájemnost například v obchodu nebo pohostinství je silnějším motivem než válčení. A když zmizí důvod pro válku, nastane věčný mír. Jeho ideál byl uskutečněn jen zčásti. Na této teorii byl položen základ Evropské unie. Bohužel se i tento projekt viklá z důvodu bezohlednosti některých.

V šedesátých letech minulého století proběhl v Římskokatolické církvi doslova kopernikovský převrat v sebepojetí církve a jejího vztahu ke světu. Mezi tématy, která tento koncil řešil, se nemohlo neobjevit i téma míru. Chtěl bych citovat z dokumentu Gaudium et spes: „Státníci, kteří ručí za obecné blaho vlastního lidu a zároveň mají podporovat celosvětové blaho, jsou velice závislí na mínění a cítění širokých vrstev. Nic jim nepomůže přičiňovat se o budování míru, pokud lidi rozděluje a rozeštvává nepřátelství, opovržení, nedůvěra, rasová nenávist a nesmiřitelná ideologie.“ (GS 82) Ano, hovoří se zde o každém z nás. O našem opovržení, nedůvěře, nenávisti, nesmiřitelnosti. Zároveň i o naší zodpovědnosti dobré vztahy mezi sebou budovat. Pokud ne, pak slova koncilu hovoří velice nekompromisně: „Nenechme se oklamat nesprávnou nadějí! Nepřestane-li nepřátelství a nenávist a neuzavřou-li se trvalé a čestné úmluvy o zajištění všeobecného míru do budoucna, je možné, že lidstvo, které se navzdory svému podivuhodnému vědění octlo už ve vážném nebezpečí, dospěje k té neblahé hodině, v níž nepozná jiný mír než hrozný mír smrti.“ (GS 82)

Stojíce nad hrobem vojáka, můžeme pochopit, jak vypadá tento hrozný mír smrti. Války totiž nezačínají kdesi daleko, ale uvnitř nás.

Díky soudobým technickým možnostem se dozvídáme, že na naší planetě válečné konflikty stále probíhají. Pokud se u nás neválčí zbraněmi, pak nepropadejme iluzím, protože nepřímo jsme zapojeni do skrytého řetězce války v podobě výroby a distribuce zbraní, finančních toků, informačních kanálů, politických šarád i koaličních závazků. Téma míru jako klidu řádu, plodu spravedlnosti a důsledku lásky (srov. KKC 2304) musí být naším aktuálním tématem k promýšlení, rozvíjení a časté modlitbě.

 

Modlitba za padlé a zemřelé a za mír

Všemohoucí Bože, ty jsi Pánem nad životem i smrtí. Stojíme zde proto před tebou a prosíme:

Ujmi se všech, kteří zahynuli v bojích a válkách způsobených lidskou zlobou, pýchou a sobectvím. Přijmi do své náruče všechny ty, kteří svůj život obětovali při obraně života a svobody druhých lidí. Shlédni ve své lásce na ty, které o život připravila věrná služba, odvaha a statečnost. Smiluj se nad těmi, kteří zemřeli ve válkách zbytečně a nesmyslně. Odpusť pro své milosrdenství také těm, kteří ve své slabosti a omylnosti ztratili život v boji za věci nespravedlivé. Otevři své království spravedlnosti a pokoje všem nevinným obětem válek a násilí. Podněcuj každé úsilí o narovnání vztahů a o mír.

Prosíme tě, Bože, vyslyš nás skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť on jako první z těch, kdo zemřeli, vstal z mrtvých. AMEN