Promluva na čtvrtek 4. neděle postní

„Brzy uhnuly z cesty, kterou jsem jim přikázal“ (Ex 32, 8a)

V prvním čtení dnešní liturgie slova nalezneme několik drobností stojících za zamyšlení. Izrael vychází z Egypta. Otroci se stávají svobodným Božím lidem. Zakoušejí přímé Boží vedení, jsou svědky zázraků, vítězství, manifestace Boží dobrotivosti. Utáboří se pod horou, na níž Mojžíš vystupuje, na vrcholku se setkává s Hospodinem a zase sestupuje, aby tlumočil Boží přikázání.


Představuji si Mojžíše, zahaleného v oblaku, jak stojí v naslouchajícím postoji a střídá se v něm úžas s bázní Boží. S Hospodinem rozmlouvá jako syn s otcem a Bůh s ním hovoří jako otec s milovaným synem. Je možné, že se mu z hory ani sestupovat nechce. Nedivím se mu, že desky, které s sebou snášel, roztříštil, když viděl, co se mezi „lidem tvrdé šíje“ děje.

Před očima mi běží poslední roky a já si tak říkám, že i naše společenství prožilo mnohé divy, Bůh nás provedl těžkým údobím, ale jsme svobodní, žijeme v hojnosti, před námi daleké horizonty možností. Máme tolik příležitostí, jak prohlubovat svůj duchovní život a jak prokvášet společnost…

Co ve skutečnosti zaměstnává naši mysl? Na co klademe důraz a co naopak považujeme za banalitu? Neabsolutizujeme náhodou podružnosti? Vnímáme život jako příležitost, dobrodružství či úkol? Jak se posouvá naše osobní i sdílená spiritualita? Jsme na cestě nebo se točíme v kruhu anebo dokonce přešlapujeme na místě?

Nedávno jsem zaznamenal povzdechnutí, že místo toho, abychom roznášeli evangelium, přemýšlíme, jak udržet stávající stav. Mezi činorodými křesťany roste únava, někteří pastýři se míjejí se svým stádem, mnozí propadají náladám společnosti.

Jaká naděje plyne z Boží věrnosti. Jakým darem jsou přímluvci, kteří chlácholí Boha podobně jako Mojžíš. S jakou vděčností můžeme následovat ty, kteří nás obracejí směrem ke zdroji, kterým je Ježíš.