Promluva 6. neděle mezidobí B

„Je nečistý. Bude bydlet v odloučení, jeho obydlí bude mimo tábor.“ (Lv 13, 46)

Některé texty Starého zákona se stávají svědectvím doby minulé. V mnohém už pro nás nejsou aktuální. Tak je tomu i v dnešním případě. Díky rozvoji vědy, lékařství a humanitních oborů jsou různé formy kožních onemocnění léčitelné a i postižení nakažlivými nemocemi nejsou vyloučeni ze společnosti, ale pečují o ně týmy specialistů. Proč je tedy tento úryvek vybrán? Dost možná pro uvědomění si, že v naší společnosti žije nemalý počet lidí, kteří se cítí vyloučeni, kteří prožívají krutou osamocenost nebo hledají lidskou vstřícnost a přijetí. Mohou to být dokonce i ti, kteří z nějakého zvláštního důvodu sami volají, podobně jako malomocní: „Nečistý! Nepřibližuj se ke mně!“


Ježíš nám pak v evangeliu ukazuje metodu: Slitoval se, vztáhl ruku, dotkl se a řekl. (srov. Mk 1, 41) Slituje se jen ten, kdo vidí a uvědomí si bídu druhého člověka. Soucit je pak motorem hledání účinné a konkrétní pomoci. Onen člověk byl Ježíši na dosah ruky. To znamená, že mu nebyl vzdálen. Kdo chce pomoci, musí se druhému přiblížit, musí se stát blízkým. Ba co víc, Ježíš se dotkl. A to znamená, že i my můžeme vkládat ruce na zraněná místa, zraněné oblasti druhých. Musíme se učit rozumně a moudře diagnostikovat i zvolit cestu terapie. Ježíš na malomocného promluvil. Hovořit je lidské bohatství. Slovo může těšit, tišit, povzbuzovat, dodávat odvahu, sílu, směr, odpouštět. Ježíš vchází do dialogu s člověkem: „Chceš-li…“ „Chci…“ Ježíš nedává to, co onen člověk nechtěl. Dává to, co potřebuje.

Abych využil celé bohatství Božího slova, tak zakončím svou promluvu připomínkou druhého čtení, ve kterém apoštol Pavel manifestuje své úmysly, svůj styl: „Nehledám svůj vlastní prospěch, nýbrž prospěch mnohých…“ A proč to všechno dělá? „…aby byli spaseni“ (1 Kor 10, 33b). A spása člověka je nejvyšším zákonem společenství církve.