Promluva 5. neděle mezidobí B

„Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé“ (1 Kor 9, 22).

Jistě mi dáte za pravdu, že v tomto Pavlově výroku je obrovský náboj apoštola, síla rozsévače Božího slova, energie proroka, obětavost rodiče. Možná bychom chápavě pokyvovali hlavou, kdyby ho pronášel mladíček Pavlík, který je ještě naivně nadšený. Ale dospělému vzdělanému chlapovi spíš doporučíme: „Pane Pavle, klid, nehoří…“


Dokáže nás toto slovo ještě trochu burcovat? Provokovat k sebereflexi nebo k aktivitě? Nebo jsme se zastavili ve svém konformismu, vlažnosti a duchovní ospalosti (či otupělosti)? Náš život nám přeci stačí. Už tak nás stojí úsilí o naše vlastní duchovní pohodlí, že?

Pavel jistě podobně jako my naslouchal, co Ježíš během svého pozemského života všechno dělal. Jen ze dnešního evangelia se dozvídáme, že navštěvoval, nebál se přistoupit k nemocnému a vzít ho za ruku, uzdravoval, čelil zlu, učil a kázal, diskutoval, modlil se v ústraní… Ježíš byl aktivním člověkem, Pavel také a my?

Záleží nám na lidech v našem okolí? Vybíráme si pohodlnější služby a náročné výzvy od Boha raději přeslechneme? Jsme aspoň pro někoho něčím? A jsme pro někoho něčím, abychom aspoň jeho získali pro život věčný? Nebo nejsme pro nikoho ničím, abychom získali jen sebe, i když se v tom případě může stát, že nezískáme nikoho včetně sebe?

„Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, nebo proto jsem vyšel,“ (Mk 1, 38) říká Ježíš. Ví, proč vyšel od nebeského Otce a přišel k nám. Víme my, proč nám Bůh dává další a další den? Třeba je to právě proto, abychom se stali pro někoho něčím, abychom ho získali pro evangelium. „Kdo má uši k slyšení, slyš.“