Promluva na pátek 2. neděle mezidobí II. cyklus

„Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy“ (Mk 3, 14-15)

Právě se ocitáme u jedné z klíčových epizod Nového zákona a to ve smyslu založení společenství Kristových následovníků, čili církve. S určitou dávkou smělosti můžeme říci, že se jednalo o první koncil.


Většina z Ježíšovy dvanáctky mizí v šerosvitu zapomnění. Štafetu přebírají osobnosti jako Pavel, Barnabáš, Filip, Štěpán. To však neumenšuje význam těchto autorizovaných svědků Ježíšova života, skutků, slov, smrti, vzkříšení, vstoupení do slávy i seslání Ducha svatého.

V evangeliu dnešního dne jsme dvakrát slyšeli, že Ježíš jich ustanovil „dvanáct“. To je jistě pozoru-hodné. Proč dvanáct? Protože se jedná o symbolické číslo nového Božího lidu a odkaz na univerzalitu církve. V celých dějinách pak hledáme tuto „jednotu v různosti“, „společenství obdarovaných“, „podstatu v proměňujícím se světě“.

Nakonec se ještě vraťme k vlastním jménům Ježíšovy dvanáctky. Kým byli? Vědomí, že se jedná o lidi z masa a krve, nás může povzbudit, že před Bohem není nikdo slabý, neschopný, nebo zcela zkažený. Trefný komentář, který popisuje jak apoštoly tak i nás samotné, nabízí apoštol Pavel v prvním listě Korintským:

„Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“ (1 Kor 26-29)