Promluva na Památku Panny Marie, Matky jednoty křesťanů – 18. 1.

„Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?“ (Lk 1, 43)

Když jsem slavil eucharistii, naslouchal evangeliu o setkání Alžběty a Marie a uvažoval o významu této památky, přemýšlel jsem o nejednotě křesťanů, která je doslova pohoršením před světem, který nezná Krista.


Dítě se živě a radostně pohnulo v Alžbětině lůně. Alžběta pochopila, co toto pohnutí znamená, a velebila Marii a Boha, který učinil takové divy. Říkáme, že to byla milost rozpoznat význam určité situace.

Během oslav Silvestra jsem s přáteli diskutoval o ekumenických otázkách. Máme mezi sebou smíšené manželství a ti dva s vírou upřímně hledají jednotu. Na jejich až trýznivém hledání se zrcadlí oficiální nauka o ekumenismu. Svou debatu jsme končili bolestně: není v naší moci učinit to, co bychom rádi a co by rád Kristus: „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal“ (Jan 17, 21).

Milý papeži, milí biskupové, milí patriarchové a vy všichni, kteří nesete ve svých církvích moc. Nejsme to my, pěšáci, kdo mají kompetenci sjednotit církve. Pohněte. Děláte v tomto směru málo. Pod vaším srdcem se radostně hýbají vaše děti, protože z milosti Boží poznávají, jak k nim přichází Pán, ale vy neslyšíte nebo nechcete slyšet a v mysli vám haraší paragrafy a litera. Z domu Pánova jste udělali úřad.

Asi moje slova nedosáhnou těch, které jsem oslovil. Proto nezbývá nic jiného, než aby se jako i v jiných oblastech promění v trýznivou modlitbu.

Jeden voják přirovnal vylodění v Normandii během II. světové války ke stlačené pružině, která musela vytlačit nepřítele, probít se linií protivníka. Podobně by to mohlo být i v touze po jednotě církví, modlitba jako mohutná síla stlačené pružiny třeba prorazí i církevní byrokracii a legalismus.