Promluva 3. ledna (nezávazná památka Nejsvětějšího jména Ježíš)

„Jan spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: ,Hle, beránek Boží‘“ (Jan, 36).

Dnes je nabídnutý liturgický svátek jména. Někdy mám pocit, že strom naší víry je rozkošatělý až moc, takže nemusí být zrovna plodný. Takový zarostlý strom potřebuje prořezat, aby nesl a vychovával krásné, veliké, šťavnaté plody.


Slavit Ježíšovo jméno je poněkud odosobněné a vyžaduje určité vysvětlení, interpretaci, výklad. Chápu, že když se někde podepíšeme, bude ten klikyhák brán vážně. Když se zaštítíme něčím jménem, tak si musíme být jistí, že ten, kým se zaštiťujeme, s tím musí souhlasit. Nebo „nomen – omen čili jméno vyjadřující podstatu“ (Plautus), jméno, které samo hovoří o jeho nositeli.

Dnešní nezávazná památka má svůj původ v rozjímání nad Boží vůlí pojmenovat Bohočlověka Jehošua – Jošua – Jozue – Ježíš (– Gesú). A skutečně, není to otec či otčím Josef, který podle tradice udílí jméno svému synovi, ale Bůh ústy anděla: „Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“ (Mt 1, 21). Nacházíme zde i vysvětlení významu Ježíšova jména a jeho základní poslání „vysvobodit lid z jeho hříchů“.

Můžeme považovat téma dnešní památky leda za podnět k rozjímání nad osobou Ježíše a jeho vykupitelském a spasitelském plánu. Můžeme se ptát: Kým je Ježíš pro mne? Kým je ve slovech mého hlásání?

Nedávno mi jeden kněz říkal, jak se vrací k úplným základům své víry, znovu promýšlí to centrální a podstatné. I my si proto můžeme vedeni dnešní poněkud nadbytečnou památkou opakovat kapitolu Kréda týkající se Ježíše a znovu pokládat otázky, jak se to má s jeho boho-lidstvím, jeho obětí i zmrtvýchvstáním v souvislosti s naší všednodenností. Třeba nalezneme zajímavé otazníky i odpovědi.