Promluva na památku sv. Františka Saleského – 24. 1.

„Dej, ať zvěstujeme světu tvou láskyplnou mírnost“ (vstupní modlitba).

Opět jsem žasl, když jsem si ráno při modlitbě breviáře četl úryvek z díla svatého Františka Saleského. Nejraději bych zde přečetl celou stať, ale to nejde. Tak snad jen aspoň citát: „Je omylem a přímo bludem chtít zbožný život vyloučit z družiny vojáků, z dílny řemeslníků, ze dvora knížat, z domácnosti manželů. Je pravda, Filoteo, že v těchto povoláních nelze pěstovat zbožnost čistě kontemplativní, mnišskou a řeholní; ale kromě těchto tří druhů zbožnosti je ještě mnoho jiných, vhodných zdokonalovat ty, kdo žijí ve stavech světských.“


Můžeme na tuto myšlenku navázat a doplnit, že se proměňují i některé formy zbožnosti v průběhu věků. Nežijeme ani ve středověku, ale ani ne v baroku, klasicismu nebo romantismu. Tedy často si na tyto epochy hrajeme, ale pak se stáváme nesrozumitelnými podivíny.

Už se například netrýzníme důtkami nebo kajícími pásy. Ale připodobňujeme se smutným až ztrhaným výrazům bledých oltářních soch, kostelové jukeboxy omílají dvacet nasládle romantických zpěvů a teologický rozhled zůstal zamražený v éře antimodernistického běsnění. Komunismus zbídačoval křesťany, usiloval o jejich vyloučení ze společnosti. Ale už celou jednu generaci tomu tak není, a přesto jen tu a tam jsme na místech, kde tepe život.

Anebo jsme naopak rezignovali a podlehli světáctví a zbožnost je pouze takovým folklorem.

Je naše forma zbožnosti adekvátní našemu stavu, době a společenství lidí, které nás obklopuje? Vyjadřuje se tak srozumitelně, aby se dokonce stala přitažlivou?

A po čem dnes lidé – naši blízcí – vlastně prahnou? Co hledají – když hledají? V jakých oblastech svého života mohou do dobré a hluboce lidské zdokonalit nebo prohloubit?