Promluva na památku sv. Antonína Velikého – 17. 1.

„Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne“ (Mt 19, 21).

Když jsem tak hloubal o svých slovech, na mysli mi tanula výzva: „Nemusíš mít všechno.“ Opravdu: nemusím všechno vlastnit, nemusím mít všechno nejlepší, nemusím všechno stihnout, nemusím všechno zažít, nemusím všechno vyzkoušet…


Dnes ráno jsem se modlil breviář a jakoby mezi řádky zaznívala ozvěna Antonínova životního stylu, který byl jistě duchovně velice hluboký, bohatý v kontrastu k tomu, co bylo na něm viditelné (skepse vůči hmotě nebo tělesným potřebám): „Dej mi poznat, Hospodine, můj konec, jaká je míra mých dnů, ať si uvědomím svou pomíjivost. Hle, na pídě jsi vyměřil mé dny a můj život je před tebou jako nic, každý člověk trvá jen co dech. Jen jako stín jde člověk životem, zbytečně se vzrušuje, hromadí, a neví pro koho.“ (Žl 39, 5-7)

Život Antonína poustevníka musíme zařadit do kontextu doby, myšlenkové atmosféry, abychom mohli extrahovat nadčasovou podstatu. Určitě na prvním místě je reálné, abychom žili skromně, uměřeně, střízlivě, bez okázalosti, být chudý, ale ne zbídačený. Životní styl věřícího má dvě ohniska: lásku k člověku a zbožnou úctu k Bohu. Máme svůj život sytit dobrými skutky a slovem Božím. Máme poctivě a pilně pracovat, neboť bez práce nejen že nejsou koláče, ale ani ne chleba. Zároveň jsme pozváni k proniknutí do hlubin Božích, neboť od něj pocházíme a k němu na sklonku života přijdeme. Svoboda od majetku a bohatství totiž sama od sebe nestačí.

Kdosi vytýkal Diognétovi (tomu filosofovi v sudu), že sice nic neměl, avšak svou nemajetnost dával okázale a namyšleně všem najevo. Ta důležitá svoboda je v srdci, ve vědomí, že jdeme životem jen jako stín, než se náš život rozzáří jak kapka v paprsku nebeské slávy.