Promluva 2. neděle mezidobí B

„ Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista“ (1 Kor 1, 3).

Bůh má s každým z nás plán. Stejně jako říká svému služebníku v prvním čtení, že bude světlem národům, jako apoštol Pavel pochopil, že ho Bůh povolal za hlasatele evangelia, jako rozpoznává, že Kristovy následovníci jsou povoláni do stavu svatých, jako je Jan Křtitel v Duchu svatém poslán ukázat na Ježíše Krista, Beránka Božího a Božího Syna, tak i nás Bůh volá k životu podle evangelia, k modlitbě v Duchu a pravdě, k následování Ježíšova životního stylu.


Naše základní povolání je především k životu. Rád opakuji, že život je čas milosti, darovaný čas, čas k žití a ne živoření, čas k maximálnímu zhodnocení našich možností, schopností a příležitostí. Ten, kdo má už něco odžito, ví, že život je strašně pomíjivý a krátký a naše síly jsou velice omezené.

Vyšší chůdek Božího povolání je plodem křtu. Stali jsme se dětmi Božími, jsme osvobozeni od zoufalství, strachu, úzkoprsosti, zla, které je v nás přítomno. Jako kdyby nám Bůh dal křídla, a my můžeme radostně vzlétnout, naplněni nadějí a nebeskou perspektivou. Nic není schopno zastavit tento náš let, kromě nás samotných.

Ježíš nám slíbil, že se nemusíme ničeho bát, že spolu s ním překonáme všechny překážky, které život přináší. Stačí vědomí cíle, který není ukryt v blahobytu, slávě, přízni, klidu, ale v nebi. Je nezbytné neztrácet nikdy perspektivu věčnosti. To, že se nám daří až příliš dobře, je nám nástrahou zůstat na zemi.

Třetí schůdek Božího povolání je společný s Korintskými: „posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým“ (1 Kor 1, 2). Jsme povoláni k věčnosti a Bůh Otec je ochoten udělat maximum, aby nám pomohl toto povolání naplnit. Jen chtít, hodně, dychtivě, lačně chtít.