Promluva na Slavnost Narození Páně – v noci

„Obyvatelům temné země vzchází světlo“ (Iz 9, 1b).

Začnu trochu vědecky: „Světlo je viditelná část elektromagnetického záření. Vlnové délky viditelného světla leží mezi vlnovými délkami ultrafialového záření a infračerveného záření. Studiem světla a jeho interakcemi s hmotou se zabývá optika. Světlo se tudíž chová jako vlna, která nese kvantované množství energie. Rychlost světla ve vakuu činí zaokrouhleně 3×108 m/s. Ve vzduchu je jeho rychlost jen zanedbatelně nižší.“ (Wikipedie)


Na svět se ale nedíváme striktně popisnýma očima, ale i řečí symbolů, metafor, hyperbol či alegorií. Světlo nemá jen zdroj ve Slunci nebo žárovce. Když o někom prohlásíme, že se mu v hlavě rozsvítilo, říkáme tak, že na něco přišel, že dostal nápad, že našel řešení. Jen ve světle dokážeme vidět věci tak, jak jsou a dokážeme je rozlišovat, třídit, poměřovat. Jen ve světle poznání se nám ukazuje svět jako krásný, harmonický.

Světlo zažehnuté v noci, ve tmě, je metaforou naděje. Světlo přemáhá temnotu stejně, jako naděje zoufalství.

Světlem můžeme být jeden pro druhého. Teď v prosinci jsem se setkal se dvěma osobami, o kterých jejich okolí prohlašovalo, že jsou sluníčka. Kde je světlo, tam je radost. Kde je naděje, tam je radost.

Pro nás věřící je nehasnoucím světlem Ježíš Kristus. On je světlem, poznáním, nadějí a radostí. On nás učí, abychom ani my neumdlévali ve vyzařování poznání, naděje a radosti.