Před Vánocemi jsem byl pozván do Českého rozhlasu. Natáčeli jsme tam takový krátký rozhovor, který byl lidem, kteří přicházejí na katolickou bohoslužbu jen jednou v roce, usnadnil cestu.


Uvědomil jsem si, jak je to pro mne významná, cenná a důležitá chvíle. Tolik bych si přál, aby se tam lidem líbilo, aby zažili něco krásného. Podle agentury STEM přichází na půlnoční mši dvě patiny Čechů.

Už ani nevím, jak redaktor formuloval onu otázku, ale uvažoval jsem o pozdravení pokoje jako velice silném symbolu – vánočním symbolu: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení“ (Lk 2, 14). Lidé, sousedé, přátelé i třeba ti, kteří o sebe nejeví jinak žádný zájem, nebo dokonce nepřátelé, se sejdou a v síle této noci si podají ruku a přejí pokoj. Třeba je toto gesto vyburcuje a posune k usmíření nebo hledání kompromisu.

Potěšilo mne, když jsem si spíš náhodou otevřel jeden blogový příspěvek, ve kterém jsem se dočetl do samé. Zajímala mne v tomto případě i diskuze pod článkem. A asi nejvíce se mne dotkla reakce: „Ještě já ani manželka nejsme stoprocentně rozhodnuti, v naší obci bude půlnoční mše na Štědrý den už od 22 hodin večer…“

Pane Oto, oslovil bych onoho muže, věřím, že mnoho dalších kněží by rádo slavilo půlnoční v každé obci. Ale víte, není nás mnoho, každý z nás má dvě až tři „půlnoční“, abychom lidem dopřáli tu tajemnou vánoční duchovní atmosféru. Prosím pochopte to.

Na druhou stranu si myslím, že „půlnoční“ bude taková, jakou si ji lidé udělají. Stačí se dát dohromady, vymyslet program (písně, modlitbu, čtení, dobré slovo, gesto usmíření). Dokážu si představit, že do organizace půlnoční se může zapojit i širší okruh lidí z vesnice či čtvrti, když je nám tak drahá.

Letos to už nestihneme, ale napřesrok jistě ano. Krásné Vánoce, bohatého ježíška, požehnaný Nový rok.