Promluva na 3. neděle adventní B

„Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví“ (Jan 1, 8).

Dnes zažíváme doslova liturgický koncert. Tolik symbolů, rituálů, všechny tak hluboké. Je dobře, že znovu naše společenství zažívá křest. Připomínáme si i my, že jsme byli a jak jsme byli pokřtěni.


Od chvíle křtu i František bude očekávat příchod Pána Ježíše, stává se adventním člověkem, neboť Ježíš potvrdil, že je přicházející. Křest je viditelným znamením neviditelné Boží moci. Té moci, se kterou Bůh přetváří lidskou duši. Odstraňuje z ní všechny překážky, aby mohla volně dýchat, aby mohla vidět, slyšet, cítit, chutnat Pána.

František zatím rozumově nechápe, co se s ním děje. A já se ptám: Chápeme to my? Božích tajemství se dotýkáme leda konečky svého rozumu, kloužeme po povrchu, nahlížíme jen kradmo do Božích hlubin.

Františka doprovázelo od vchodu do tohoto chrámu světlo z Betléma. Anebo František onen plamínek? V evangeliu jsme právě vyslechli zprávu o Janu Křtiteli, který nebyl světlem světa, světlem pronikající veškeré temnoty. Ale svědčil o tom světle. Rád bych rodičům Františka a vlastně i nám všem uložit úkol, aby o tom Františkovi řekli, že doprovázel Betlémské světlo mezi nás. Třeba tuto událost vezme za své poslání a bude Krista v sobě rozdávat jako světlo.

Otevřeli jsme radostnou neděli. Naše radost je v naději na věčnost, na Krista přicházejícího. Nemohu opustit toto místo, aniž bych nevykouzlil na vašich tvářích úsměv. Dovolte mi se rozdělit o jeden vtip dětského světa:

„Tati, já ten míč už nechci, je nehodný.“

„A copak provedl, že je nehodný?“

„Rozbil okno.“

Prosím vás, zabraňte Ježíškovi, aby dětem nenaděloval nehodné dárky.