Promluva na 20. prosince

„Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš“ (Lk 1, 31).

Nedávno jsem si telefonoval s jedním knězem. Byl to výjimečný telefonát, protože vzácně onen kněz po mně nechtěl zastoupit. Jen se mne ptal, jak se mi daří. Zrcadlil jsem jeho otázku a on mi říkal, že znovu promýšlí některé základní pilíře víry, mezi které patří i scéna z evangelia o zvěstování Panně Marii, kterou jsme právě vyslechli. Jaký je vztah Boží prozřetelnosti k lidské svobodě? Věděl Bůh, že Marie odpoví své fiat? Nebo do poslední chvíle to zřejmé nebylo?


Osobně toto místo považuji za manifest lidské svobody. Stvořitel kdesi v sobě stvořil prázdno pro lidskou svobodu. Procházel jsem některé teologické slovníky a odbornou literaturu, abych si připomenul, že pokus odpovědět na tuto otázku je vysoká teologie. Přiznávám se, že už si ani nepamatuji filosoficko-teologické akademické polemiky, vytrousil jsem z hlavy platónsko-augustinovský a aristotelsko-tomistický diskurs.

Katechismus katolické církve k tomu píše: „Aby mohla dát svobodný souhlas své víry ke svému vyvolení, které jí bylo oznámeno, bylo třeba, aby byla cele nesena Boží milostí“ (KKC 490). Dokážu si tedy představit, že Bůh oslovuje ty, o kterých ví, že ho neodmítnou, že jsou disponováni ho slyšet a přijmout jeho pozvání nebo povolání. V jakých okolnostech žijí, je pak již druhá věc.

Zcela nepochybně je otázka lidské svobody a Boží prozřetelnosti jedno z tajemství naší víry. Tomáš Špidlík o tom píše: „Duchovní spisovatelé se nezabývají spekulativním vysvětlením dogmatu. Plni nadšení však hlásají jeho praktický důsledek pro život: svěřit se do Boží prozřetelnosti a plně ji důvěřovat.“ (ŠPIDLÍK, Tomáš. Prameny světla. Řím: Křesťanská akademie, 1972. s. 136)

Lidskou svobodu může člověk poznat ve chvíli, kdy si uvědomí svůj hřích v konfrontaci s Boží přijímající láskou. Nebo také rozjímáním o Boží prozřetelnosti a harmonii světa. Také člověk spolupracující s Bohem intuitivně ví, že jeho božský partner mu svobodu poskytuje.

Každopádně Marie zvažovala svůj souhlas a v onu chvíli se zastavil běh času, neboť celé stvoření bez dechu sledovalo div, který nebyl znám ani andělům. Byla to chvíle, v níž Bůh daroval lidstvu a potažmo celému stvoření ještě jednu šanci – stejnou jako kdysi Adamovi a Evě v ráji ztotožnit svou vůli s Boží. Velice hluboce to vyjadřuje náš mariánský mystik Václav Renč ve své Popelce Nazaretské (kap. VII):

Tu strnou nebesa i země.

Proud času stanul přetajemně,

ustaly strom i tráva růst,

své vody zastavila řeka.

Jak Bůh, tak celý vesmír čeká

na slovo, slůvko z jejích úst.

V nastalém tichu prudce šumí

krev srdcem Panny. Nerozumí:

jak zvláštní má to přinést daň?

Chtěla být služkou lidu všemu,

ne matkou dítku jedinému.

Ale – jak Pán chce, tak se staň!

Jen zaševelí tato slova,

vtom čas i prostor hnou se znova

a rozproudí se o překot.

Jaro, jež Nazaretem kráčí,

hned jásot lije v písně ptačí:

Květ liliový počne plod.

Věřím v lidskou svobodu tak, jako pozoruji jednání mnohých rodičů, kteří své děti doprovázejí, vychovávají a mnohdy trnou, aby si nepokazily život nějakým příliš nezralým rozhodnutím. Někdy ten, kdo má v rukou moc a zároveň miluje, je tak bezmocný.