Promluva na Svátek sv. Jana Evangelisty – 27. 12.

„První den po sobotě, když ještě byla tma“ (Jan 20, 1a).

Přiznám se, že jsem nepochopil, proč došlo ve výběru evangelia dnešního dne k tak výparnému zkomolení. Nerozumím tomu, proč kdosi začal od druhého verše, ale proto, aby mohl uvést posluchače do kontextu, parafrázoval verš první a to ještě zkomoleně: „Prvního dne v týdnu běžela Marie Magdalská k Šimonu Petrovi…“ Jako kdyby to nebyli aspoň trochu biblisté a neměli cit pro janovskou teologii, která si hraje s každým slovem.


První den po sobotě, když byla ještě tma. V ní oba učedníci běží tam, kde je Pán. Nejen že to je krásný odkaz například na Izaiášovo proroctví: „Výnos o Dúmě: Volají na mě ze Seíru: ,Strážce, kolik zbývá z noci? Strážce, kolik zbývá z noci?‘ Strážce praví: ,Přichází jitro, ale ještě je noc. Chcete-li pátrat, pátrejte! Navraťte se, přijďte!‘“ (Iz 21, 11-12) Ale také třeba na knihu žalmů: „Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.“ (Žl 63, 2) Nebo: „Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru“ (Žl 130, 6).

Petr a ten druhý učedník běží, ač nevidí. Doběhnou ke hrobu a poté, co se přesvědčí o situaci, „vidí a uvěří“. Dočetl jsem se, že by se hodil spíše překlad: „začali vidět a začali věřit“. Doposavad se totiž nesetkali se Vzkříšeným. Jejich víra se teprve počala. Začalo se rozednívat, rozjasňovat.

Je to trefný příměr k naší víře. I my jsme začali věřit, ale svého naplnění dojdeme, až teprve uvidíme svého Pána tváří v tvář. Zatím běžíme poháněni touhou, nadějí tam, kde tušíme, že je Ježíš, ačkoli je kolem ještě tma.