Promluva na památku zemřelých – 2. 11.

V Boha jsem uvěřil roku 1994. Od té doby, co jsem se stal věřícím, není pro mne smrt tragédií ani tabu ani pouhým biologickým procesem. Smrti se nevyhýbám, ale ani jí nejdu vstříc. Vědomí smrti mne doprovází ať už v mém životě, tak i v profesním.


Smrt je pro mne posvátná.

Smrt je nejtěžší zkouškou naděje.

Smrt je výzvou unést její otazník.

Smrt je výzvou žít a neživořit.

Smrt poráží mou pýchu a sebestřednou.

Smrt je pozváním k dialogu s Bohem, který i nad ní vítězí a je jejím Pánem (a jednou jí zatne tipec).

Smrt nemá probouzet strach, ale zodpovědnost za život a jeho kvalitu.

I když chápu, že smrt není zlá, těžké je umírání, těžké je ztratit někoho blízkého, těžké je jí stát tváří v tvář.

A do té tíže zaznívá už staletí Boží příslib: „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty.“ (Žl 23, 4)